Běsoháj II.: Život v lese

Žít v Běsoháji neznamená bydlet v lese. Znamená to nechat les, aby se ti pomalu, centimetr po centimetru, dostával pod kůži.

Ten dům nepůsobí děsivě. Aspoň ne na první pohled. Působí unaveně, jako staré zvíře, které už dávno mělo zemřít a nechat se pohltit hlínou. Dřevo je tmavé, nasáklé vlhkostí tůní, a když po něm přejedu rukou, zůstane mi na prstech jemná černá stopa. Není to špína. Je to prach z věcí, které už dávno měly být zapomenuty.

Dům drží pohromadě jen silou něčeho, co není vidět, ale co cítíš v každém kousku podlahy.

V noci se budím bez důvodu

Není to hluk, co mě vzbudí.Je to ten pocit, že v domě nejsem sama.

Podkroví mám přímo nad hlavou a někdy tam něco přejde. Nejsou to kroky –  ty mají známý rytmus. Tohle je spíš pomalé, těžké přesouvání váhy.Trám zapraská pod tlakem, pak ticho… a pak znovu. O kus dál. Přímo nad mou postelí.

Okna na noc musí být vždy zavřená. Ne kvůli chladu. Ale proto, aby to, co venku dýchá na sklo, zůstalo venku.

Hosté, kteří neklepají

Voda tu chutná jinak. Kovově, těžce.Ze začátku se mi z ní zvedal žaludek, teď už mi to nepřijde divné.

Jednou večer, když jsem si v koupelně oplachovala obličej, jsem to ucítila. Nebyl to proud vody. Bylo to sevření. Něco ledového a pevného mě na vteřinu chytilo za zápěstí. Jen krátký stisk, jako by mě někdo chtěl pozdravit... Zůstala jsem stát, voda mi stékala do očí a já věděla, že se nesmím podívat do umyvadla. Od té doby po setmění vodu nepoužívám.

Říká se, že trubky pod tímhle domem jsou napojené přímo na tůně hluboko v lese. Na místa, kam nechodí ani zvěř a kde se na dně dívá Rusalka, která čeká na svou příležitost.

Rituál šera

Večer má svá pravidla. Jsou jednoduchá. A účinná. Kdo je nepochopí rychle, noc v Běsoháji nepřežije.

Když kočka ztuhne a upřeně se dívá do prázdného rohu, nechám ji být. Nevolám ji k sobě. Nedívám se tam. Ten kout patří někomu jinému.

Když se za dveřmi ozve zvuk, jako by někdo škrábal nehty o dřevo, čekám. Nedoptávám se, kdo tam je. Prostě jen čekám, dokud to neustane.

Mezi dnem a nocí

Ráno vypadá dům skoro normálně. Světlo se prokouše mezi stromy, mlha se líně zvedne a všechno působí klidněji.

Jenže pak si všimnu věcí, které tam večer nebyly.

Tenké, hluboké škrábance na zárubních. Otisky dlaní na skle – zvenku, příliš vysoko na to, aby byly lidské. Černá pryskyřice, která vytéká ze spár mezi trámy, hustá a lepkavá jako sražená krev.

Tehdy pochopím, že noc nikam nezmizela.

Jen se schovala

A čeká...

Lidi se mě ptají, jestli se bojím.

Ne.

Tady tě strach neochrání. Jen tě prozradí.

Spíš si dávám pozor. Na to, kam se dívám. Kam chodím. A co je lepší nechat být.