Blog

Zmej je mytická bytost doložená především v jihoslovanském folkloru. Jeho označení i podoba se v jednotlivých oblastech liší – v bulharštině se setkáme s názvem zmej, v srbštině především zmaj a ve východním Srbsku také zmej. Nešlo přitom o bytost s jedinou přesně danou podobou a vlastnostmi. Lidová vyprávění se podle kraje výrazně lišila.  V bulharských lidových představách byl Zmej popisován jako velká hadovitá či dračí bytost, často s křídly a šupinatým tělem. Dochované záznamy zároveň ukazují jeho silné spojení s hadem, ohněm a bleskem. Tyto představy byly v bulharském folkloru zazna...

Polednice je démonická ženská bytost známá ze slovanských lidových pověstí a představ, neodmyslitelně spojená s pravým polednem, rozpálenými poli a dobou žní. Právě poledne patřilo v lidové tradici k mezním okamžikům dne, kterým byla přisuzována zvláštní moc. Kdo mohl, měl v největším žáru přerušit práci a odejít z pole. Představy o její podobě se kraj od kraje lišily. V českém prostředí byla popisována jako světlá či bílá ženská postava, ale také jako stará žena. Na Moravě se objevovaly mnohem děsivější představy o stařeně v bílém oděvu s rozcuchanými vlasy a znetvořenou tváří. V polských a ...

Lešij je bytost známá především z ruského a východoslovanského folkloru. Jeho jméno lze přeložit jako „ten z lesa“ a v pověstech vystupuje jako pán divočiny, zvěře a všeho, co leží za hranicí lidských obydlí. Nebyl považován za boha všech Slovanů ani za jednoznačně zlého démona. Jeho podoba i povaha se lišily podle jednotlivých oblastí a vyprávění. Dokázal chránit les a trestat ty, kteří v něm lovili nebo ničili bez rozmyslu. Zároveň však mohl být nebezpečný, náladový a krutý. Lidem mátl smysly, odváděl je z cest a nechával je bloudit v kruhu, přestože šli místy, která dobře znali. Stačilo, a...

Dnes lidé říkají, že bludičky jsou jen zapálený bažinný plyn. Metan. Chemie. Naši předkové ale věděli, že pravda je mnohem temnější. Staré farní kroniky a folklorní zápisy mluví o divých světlech nebo světlonoších. Podle reálných historických svědectví z venkova lidé věřili, že jde o duše násilně zemřelých, utonulých, nebo takzvaných nekřtěnců – dětí, které zemřely před křtem a jejichž duše zůstaly uvězněné mezi světy. V lidech ta světla vyvolávala posvátnou hrůzu. Existovaly reálné zápisy o tom, že pokud pocestný na bludičku hvízdal nebo zaklel, světlo k němu okamžitě přiletělo a dotyčný buď...

Žít v Běsoháji neznamená bydlet v lese. Znamená to nechat les, aby se ti pomalu, centimetr po centimetru, dostával pod kůži. Ten dům nepůsobí děsivě. Aspoň ne na první pohled. Působí unaveně, jako staré zvíře, které už dávno mělo zemřít a nechat se pohltit hlínou. Dřevo je tmavé, nasáklé vlhkostí tůní, a když po něm přejedu rukou, zůstane mi na prstech jemná černá stopa. Není to špína. Je to prach z věcí, které už dávno měly být zapomenuty. Dům drží pohromadě jen silou něčeho, co není vidět, ale co cítíš v každém kousku podlahy. V noci se budím bez důvodu Není to hluk, co mě vzbudí.Je to...

Než dneska zhasnete, je dobré vědět jednu věc: to, čemu dnes říkáme spánková paralýza, naši předkové nebrali jako poruchu mozku. Pro ně to byla Mora. A to jméno není náhoda. Pochází z prastarého kořene mer-, který znamená drcení, zmar a pomalé umírání. Slované věřili, že Můra není jen nějaký přízrak z lesa. Často to byla duše, která v noci opustila tělo a šla se „nakrmit“. Prostě na vás sedla a nepustila vás k nadechnutí. Lidé se ráno budili s modřinami na hrudi – říkali jim „můří šlápoty“ – a s pocitem, že jim v plicích místo vzduchu uvízl kámen. Středověk tomu pak dodal ještě temnější rozm...

Klekání kdysi nebylo jen zvonění k večerní modlitbě. Pro lidi na venkově to byla hranice. Poslední varování, že den skončil a svět venku už nepatří lidem. Po posledním úderu se zavíraly okenice, zhasínaly svíce u dveří a děti se stahovaly od prahů, jako by samotná tma měla ruce. V okolí Běsoháje se neříkalo „dej si pozor na tmu“. Říkalo se: „Buď doma před klekáním.“ Protože po posledním úderu chodila ona. Ne ta pohádková babizna, kterou později vymysleli pro zlobivé děti. Skutečná Klekánice byla něco mnohem staršího. Vysoká, shrbená postava zahalená do těžké, vlhké róby, která páchla zetlel...

Než vstoupíte do hlubin Běsoháje, postůjte chvíli na prahu dějin. Skutečná historie čarodějnic totiž voní spáleným dřevem a strachem, nikoliv bylinkami a magií, jak je známe dnes. Až do konce středověku byla lidová magie, bylinkářství a věštění běžnou součástí života venkova. Lidé vnímali síly přírody a uměli s nimi pracovat. Vše se však změnilo, když se Evropou zasaženou epidemiemi a válkami začala šířit dogmata a paranoidní potřeba najít viníka za každé neštěstí. Rok 1487 přinesl světu knihu Malleus Maleficarum, neboli Kladivo na čarodějnice. Nebyl to mýtus, ale byrokratický manuál inkviz...

Zapomeň na mořskou pannu s rybím ocasem. Rusalky patří především do východoslovanského folkloru a lidové představy o nich se podle oblasti lišily. Etnografické záznamy je popisují zpravidla v lidské podobě, často jako mladé ženy či dívky s dlouhými rozpuštěnými vlasy. Rybí ocas, známý z pozdějších vyobrazení, pro tradiční lidové představy charakteristický nebyl. Rusalky nebyly spojovány pouze s vodou. Podle místních tradic se mohly objevovat také v lesích, na loukách, v polích nebo ve větvích stromů. V části východoslovanského folkloru byly chápány jako neklidné duše dívek a žen, které zemř...

Existuje tajemný les, který na mapách nenajdeš. Staré mapy ho sice kdysi zakreslovaly, ale inkoust na nich časem vybledl — jako by se to místo samo bránilo být objeveno někým nepovolaným. Tím místem je Běsoháj. Není to jen kus krajiny se stromy. Je to prostor, kde se mlha drží při zemi jako živá bytost… a kde stíny pod větvemi dubů mají vlastní paměť. A právě tam, v šeru, které nikdy úplně neustoupí, stojí dům.   Dům, který srůstá s lesem Uprostřed lesa, tam, kde se větve prastarých dubů splétají do neproniknutelné klenby, stojí osamělý dům. Není postavený z cihel. Je srostlý s ...