Blog

Lidi v Běsoháji nepotkávám často. Ne proto, že by tu nebyli. Spíš proto, že sem nepatří. Ten den byl klidný. Až moc. Les voněl tak, jak má, vítr se jen lehce dotýkal větví a kroky tlumilo jehličí. Šla jsem pomalu, bez cíle. Věci se tu hledají jinak. Kocour šel se mnou. Viděla jsem ho dřív, než on viděl mě. Stál mezi stromy, na místě, kde cesta většinou není. Vypadal jako někdo zvenku. Obyčejný. Usmál se na mě, jako by čekal, že udělám to samé. Neudělala jsem to. Zeptal se mě na jméno. Neodpověděla jsem. Chvíli čekal. Pak se usmál znovu. A řekl svoje. Nahlas. V tu chvíli se to změnilo....

Než vstoupíte do hlubin Běsoháje, postůjte chvíli na prahu dějin. Skutečná historie čarodějnic totiž voní spáleným dřevem a strachem, nikoliv bylinkami a magií, jak je známe dnes. Až do konce středověku byla lidová magie, bylinkářství a věštění běžnou součástí života venkova. Lidé vnímali síly přírody a uměli s nimi pracovat. Vše se však změnilo, když se Evropou zasaženou epidemiemi a válkami začala šířit dogmata a paranoidní potřeba najít viníka za každé neštěstí. Rok 1487 přinesl světu knihu Malleus Maleficarum, neboli Kladivo na čarodějnice. Nebyl to mýtus, ale byrokratický manuál inkviz...

Než dneska zhasnete, je dobré vědět jednu věc: to, čemu dnes říkáme spánková paralýza, naši předkové nebrali jako poruchu mozku. Pro ně to byla Mora. A to jméno není náhoda. Pochází z prastarého kořene mer-, který znamená drcení, zmar a pomalé umírání. Slované věřili, že Můra není jen nějaký přízrak z lesa. Často to byla duše, která v noci opustila tělo a šla se „nakrmit“. Prostě na vás sedla a nepustila vás k nadechnutí. Lidé se ráno budili s modřinami na hrudi – říkali jim „můří šlápoty“ – a s pocitem, že jim v plicích místo vzduchu uvízl kámen. Středověk tomu pak dodal ještě temnější rozm...

Než se skloníte k hladině, abyste svlažili rty, postůjte chvíli na břehu dějin. Skutečná podoba bytostí, kterým se říkalo vodník, Hastrman nebo Vodyanoj, nemá nic společného s pohádkovým mužíčkem v červené čepici. Patří do světa, kde voda nebyla kulisou, ale silou, která si brala, co chtěla. Pozdější výklady tyto bytosti často označily za démony nebo služebníky ďábla. Ve skutečnosti šlo spíš o způsob, jak vysvětlit neštěstí, která neměla jinou odpověď – utonutí, zmizení člověka, který se už nikdy nevrátil od břehu. Strach z vody se tak postupně změnil ve strach z něčeho, co v ní čeká.  ...

V Běsoháji jsou místa, kam nevede ani ta nejtenčí zvířecí stezka. Tam, kde se zem pod nohama začne podezřele vlnit a vzduch ztěžkne pachem rozkladu, končí nadvláda stromů a začíná říše Bolotnika. Pokud si myslíte, že nejhorším nebezpečím v bažinách je utonutí, mýlíte se. Bažina si člověka nebere rychle. Je to pomalé, nevyhnutelné pohlcení do útrob mokřadu. A přesně tam, kde se propadání zpomalí a tělo začne panikařit, podle starých vyprávění čeká on. Není vidět. A právě proto je nebezpečný Ve slovanské mytologii je Bolotnik bytost spojená s močály, rašeliništi a stojatými vodami. Na ...

Žít v Běsoháji neznamená bydlet v lese. Znamená to nechat les, aby se ti pomalu, centimetr po centimetru, dostával pod kůži. Ten dům nepůsobí děsivě. Aspoň ne na první pohled. Působí unaveně, jako staré zvíře, které už dávno mělo zemřít a nechat se pohltit hlínou. Dřevo je tmavé, nasáklé vlhkostí tůní, a když po něm přejedu rukou, zůstane mi na prstech jemná černá stopa. Není to špína. Je to prach z věcí, které už dávno měly být zapomenuty. Dům drží pohromadě jen silou něčeho, co není vidět, ale co cítíš v každém kousku podlahy. V noci se budím bez důvodu Není to hluk, co mě vzbudí.Je to...

V Běsohájském lese existují místa, kam nevstoupí ani vítr. Místa, kde zvuk zaniká dřív, než stačí doznít. Jsou tu zapomenuté tůně, jejichž hladina zůstává nehybná. Nezčeří se, ani když do ní hodíš kámen. Voda je v nich černá, těžká a nepřirozeně klidná – jako by pod ní neleželo dno, ale něco, co čeká. Právě tady, v místech, kam světlo nedosáhne, vládne Rusalka z Běsoháje.   Rusalka z Běsoháje Zapomeň na obraz krásné dívky z rákosí. Tohle není bytost, kterou znáš z příběhů. Ve slovanském folklóru byly rusalky často spojovány se smrtí – jako duše utopených žen, zrazených n...

Existuje tajemný les, který na mapách nenajdeš. Staré mapy ho sice kdysi zakreslovaly, ale inkoust na nich časem vybledl — jako by se to místo samo bránilo být objeveno někým nepovolaným. Tím místem je Běsoháj. Není to jen kus krajiny se stromy. Je to prostor, kde se mlha drží při zemi jako živá bytost… a kde stíny pod větvemi dubů mají vlastní paměť. A právě tam, v šeru, které nikdy úplně neustoupí, stojí dům.   Dům, který srůstá s lesem Uprostřed lesa, tam, kde se větve prastarých dubů splétají do neproniknutelné klenby, stojí osamělý dům. Není postavený z cihel. Je srostlý s ...

Znáte ten pocit, když se v noci zvedne prudký vítr a vy v jeho kvílení slyšíte víc než jen pohyb vzduchu? Naši předci v takových chvílích raději zavírali okenice a neodvažovali se pohlédnout k nebi. Věřili totiž, že nad jejich hlavami právě projíždí Divoký hon. Jezdci v mlze Divoký hon (nebo také Štvanice) je jednou z nejstarších a nejrozšířenějších evropských legend. Od Skandinávie přes Německo až po naše země se tradují příběhy o skupině přízračných lovců, kteří se za bouřlivých nocí řítí krajinou. V čele tohoto běsnění často stával sám bůh Odin na svém osminohém koni, jindy to byl ...