Divoký hon: Štvanice, která nemá konce

Znáte ten pocit, když se v noci zvedne prudký vítr a vy v jeho kvílení slyšíte víc než jen pohyb vzduchu? Naši předci v takových chvílích raději zavírali okenice a neodvažovali se pohlédnout k nebi. Věřili totiž, že nad jejich hlavami právě projíždí Divoký hon.

Jezdci v mlze

Divoký hon (nebo také Štvanice) je jednou z nejstarších a nejrozšířenějších evropských legend. Od Skandinávie přes Německo až po naše země se tradují příběhy o skupině přízračných lovců, kteří se za bouřlivých nocí řítí krajinou.

V čele tohoto běsnění často stával sám bůh Odin na svém osminohém koni, jindy to byl prokletý šlechtic nebo bezejmenný přízrak.

Doprovázeli je černí psi s planoucíma očima, jejichž vytí se mísilo s hřměním hromů. Kdo tuto procesí spatřil, riskoval, že bude stržen s sebou – do světa, ze kterého není návratu.

Proč nás tato legenda stále děsí?

Divoký hon není jen pohádka. Je to zhmotnění chaosu přírody.

• Ztráta kontroly: Hon se neptá. Přichází nečekaně a bere si, co chce. V dobách, kdy lesy byly hluboké a noc neproniknutelná, byl tento mýtus způsobem, jak pojmenovat nevysvětlitelný strach z bouře a tmy.
• Ozvěna předků: V našem DNA je zapsaná úcta k silám, které nás přesahují. Divoký hon nám připomíná, že člověk v lese není pánem, ale pouhým hostem.

Štvanice uvnitř nás

V Běsoháji vidíme Divoký hon i v přeneseném smyslu. Jsou to naše vlastní divoké myšlenky, které se občas v noci rozeběhnou a nedají nám spát. Jsou to nápady, které nás pronásledují, a sny, které se snažíme polapit dřív, než zmizí v ranní mlze.

Naše zápisníky jsou tu proto, aby se staly místem, kde tyto „přízračné lovce“ bezpečně ukotvíte. Papír snese i to nejdivočejší běsnění mysli.

„Některé příběhy nelze ulovit, lze je jen zapsat dřív, než vás dostihnou.“