Znáte ten pocit, když se v noci zvedne prudký vítr a vy v jeho kvílení slyšíte víc než jen pohyb vzduchu? Naši předci v takových chvílích raději zavírali okenice a neodvažovali se pohlédnout k nebi. Věřili totiž, že nad jejich hlavami právě projíždí Divoký hon.
Jezdci v mlze
Divoký hon (nebo také Štvanice) je jednou z nejstarších a nejrozšířenějších evropských legend. Od Skandinávie přes Německo až po naše země se tradují příběhy o skupině přízračných lovců, kteří se za bouřlivých nocí řítí krajinou.
V čele tohoto běsnění často stával sám bůh Odin na svém osminohém koni, jindy to byl prokletý šlechtic nebo bezejmenný přízrak.
Doprovázeli je černí psi s planoucíma očima, jejichž vytí se mísilo s hřměním hromů. Kdo tuto procesí spatřil, riskoval, že bude stržen s sebou – do světa, ze kterého není návratu.
Zima toho roku přišla dřív.
První sníh napadl už na začátku listopadu a cesty kolem Běsoháje během několika dní ztvrdly mrazem. Po setmění se mezi vesnicemi téměř nechodilo. Ne proto, že by se lidé báli vlků. Báli se toho, co bylo slyšet nad lesem. Staří lidé tvrdili, že když se za jasné noci náhle zvedne vítr a z dálky se ozvou psi, nemá člověk hledat, odkud zvuk přichází. Má sejít z cesty. Sklonit hlavu. A hlavně neodpovídat. Ani kdyby ho někdo zavolal jménem.
Jakub prošel Běsohájem za tmy tolikrát, že už dávno přestal počítat, kolikrát měl podle starých vyprávění zmizet. Bylo mu třicet osm let a Běsoháj znal od dětství. Chodil tam na dřevo, sbíral houby, několikrát v něm spal pod širým nebem. Znal potoky, skály i staré cesty zarostlé kapradím. Proto když se jednou večer vracel z vedlejší vsi a hospodský ho přemlouval, aby do rána zůstal, jen mávl rukou.
„Za hodinu jsem doma.“
„Přes les?“
„Kudy jinudy.“
Starý hospodský se přestal usmívat. „Dneska bych tam nechodil.“
Jakub se podíval z okna. Nebe bylo čisté. Nesněžilo. Vítr téměř nefoukal.
„Proč?“
Stařec chvíli mlčel. „Psi.“
Jakub se zasmál. „V lese jsou psi?“
„Ne v lese.“
Hospoda ztichla. Stařec zvedl oči ke stropu. „Nad ním.“
Jakub dopil, oblékl kabát a odešel.
Do Běsoháje vstoupil krátce po setmění. Sníh pod botami křupal a mezi holými větvemi prosvítal měsíc. Cesta byla dobře vidět. První půlhodinu se nedělo nic. Pak uslyšel psa. Jedno krátké štěknutí. Jakub pokračoval. Za chvíli se ozvalo další. Tentokrát z druhé strany lesa. Pak třetí. Mnohem dál. Jakub zpomalil. Nebyl lovec, ale poznal, když psi něco ženou. Jenže tihle se nechovali jako smečka. Jeden byl před ním. Druhý za ním. Další napravo. A potom se ozval pes někde vysoko nad stromy.
Jakub se zastavil. Vzpomněl si na hospodského.
Ne v lese.
Nad ním.
V tu chvíli se zvedl vítr. Nepřicházel postupně. Narazil do korun stromů najednou tak prudce, až se větve začaly ohýbat a sníh z nich padal v těžkých kusech. Jakub si přitáhl kabát ke krku. A potom zaslechl roh. Dlouhý. Hluboký. Tak vzdálený, že mohl přicházet z druhého konce údolí. Jakub udělal několik kroků. Roh zazněl znovu. Tentokrát blíž. Pak se ozvala kopyta. Nejdřív několik. Potom desítky.
Jakub zůstal stát uprostřed cesty. Zvuk sílil. Ale sníh před ním zůstával nedotčený. Žádní koně se neblížili. Nikde se nic nehýbalo. Přesto slyšel, jak se celý les rozbíhá.
Tehdy si vzpomněl na něco, co mu říkávala babička. Byl ještě dítě. Seděli tehdy u kamen a venku zuřila zimní bouře.
„Když uslyšíš hon, Jakube, nikdy se nedívej.“
„Proč?“
„Protože dokud ho nevidíš, možná nevidí on tebe.“
Tehdy se tomu smál. Teď ne.
Sešel z cesty a přikrčil se mezi kořeny starého smrku. Sklopil hlavu. Kopyta se blížila. Psi štěkali. Mezi tím vším začal slyšet něco dalšího. Lidské hlasy. Křik. Smích. Pláč. Slova nebyla zpočátku srozumitelná. Splývala s větrem a praskáním stromů.
Potom někdo vykřikl: „Jakube!“
Ztuhl. Hlas přicházel z lesa. Ženský. Známý. Jeho matka byla mrtvá devět let. Přesto by její hlas poznal kdekoliv.
„Jakube!“
Zaryl prsty do zmrzlé země.
Nedívej se.
„Pomoz mi.“
Zavřel oči.
„Jakube.“
Hlas se vzdaloval. Pak zmizel mezi štěkotem. Jakub začal pomalu dýchat. Byla to jen hlava. Strach. Vzpomínky. Nic víc.
Potom se ozval jiný hlas. A Jakub přestal dýchat úplně.
„Brácho?“
Tentokrát to nebyla jeho matka. Byl to Tomáš. Jeho mladší bratr. Tomáš zmizel v Běsoháji před šestadvaceti lety. Bylo mu tehdy jedenáct. Jakubovi dvanáct. Do lesa šli spolu. Vrátil se jen jeden.
Lidem Jakub celý život tvrdil, že se rozdělili. Že Tomáš někam odběhl a už ho nenašel. Nikomu nikdy neřekl pravdu. Pohádali se. Jakub ho udeřil. A potom odešel. Tomáš za ním křičel, aby počkal. Jakub nepočkal. Když se po hodině vrátil, bratr byl pryč. Nikdy nenašli tělo.
„Jakube?“
Hlas zněl stejně jako tehdy. Dětsky. Vystrašeně.
„Tentokrát mě tu nenechávej.“
Jakub otevřel oči. Díval se stále do země.
„Tomáši?“
Jakmile vyslovil jeho jméno, všechno utichlo. Psi. Koně. Vítr. Les. Ticho bylo tak náhlé, až mu zalehlo v uších. Jakub si uvědomil, co udělal. Odpověděl. Pomalu zvedl hlavu.
Na cestě někdo stál. Chlapec. Hubený. Bez čepice. V kabátě, který Jakub znal. Tomáš ho měl na sobě toho dne, kdy zmizel. Nestárnul. Po šestadvaceti letech před Jakubem stále stálo jedenáctileté dítě.
„Tomáši…“
Chlapec se usmál. A za ním se mezi stromy začaly objevovat další postavy. Nejdřív koně. Potom jezdci. Desítky tmavých siluet se pomalu vynořovaly z mlhy mezi kmeny. Některé seděly v sedlech, jiné běžely vedle nich. Mezi koňskými nohami se pohybovali psi. Nikdo z nich nevydával jediný zvuk.
Jakub viděl jen jejich tváře. Některé neznal. Jiné ano. Muž, který se před lety utopil pod jezem. Žena, kterou našli zmrzlou u cesty. Starý hajný, jenž zemřel ještě v době Jakubova dětství. Lidé, kteří už dávno leželi na hřbitově. A mezi nimi Tomáš.
Na konci cesty seděl na černém koni vysoký jezdec. Tvář mu zakrýval stín. Pomalu otočil hlavu k Jakubovi. Psi se přestali dívat do lesa. Všichni se dívali na něj.
Tehdy Jakub pochopil. Celou dobu něco lovili. A teď to našli.
Roh zazněl potřetí.
Jakub se rozběhl.
Nevěděl, kam běží. Větve ho šlehaly přes tvář a několikrát upadl do sněhu. Za sebou slyšel psy. Tentokrát už nebyli daleko. Slyšel jejich dech. Slyšel drápy na zmrzlé zemi. A za nimi kopyta. Lesem se rozléhal řev, smích a lovecké troubení.
Jakub znal cestu domů. A přesto pokaždé, když si myslel, že dorazil k okraji lesa, ocitl se znovu mezi stejnými stromy. Minul zlomený buk. Za chvíli kolem něj proběhl podruhé. Potom potřetí.
„Jakube!“
Tomášův hlas se ozval těsně za ním. Neotočil se.
„Počkej na mě!“
Běžel dál. Přesně jako před šestadvaceti lety.
„Jakube!“
Hlas se změnil. Už nezní jako dítě. Byl hlubší. Starší.
„Zase mě tu necháš?“
Jakub klopýtl. Tentokrát nespadl do sněhu. Narazil koleny na cestu. Tu samou, ze které před chvílí utekl.
Před ním stál Tomáš. Chlapec natáhl ruku. Za jeho zády čekal celý hon.
„Teď poběžíš ty.“
Jakub se domů nevrátil.
Ráno ho začali hledat. Na cestě vedoucí Běsohájem našli jeho stopy. Byly dobře viditelné v čerstvém sněhu. Vedly několik kilometrů lesem. Potom náhle odbočily z cesty. Muži je sledovali mezi stromy až ke starému smrku. Tam Jakub podle stop chvíli klečel. Pak se rozběhl.
Jeho otisky pokračovaly dalších několik desítek metrů. A potom skončily. Ne u skály. Ne u vody. Ne na cestě. Prostě uprostřed lesa.
Kolem posledních lidských stop byl sníh rozrytý stovkami otisků koňských kopyt a psích tlap. Nikdo nedokázal vysvětlit, odkud přišly. Ani kam pokračovaly.
Jakubovo tělo nikdy nenašli.
Když se nad Běsohájem ozve lovecký roh a mezi štěkotem psů zazní lidský hlas, není radno zvedat hlavu. Nedívej se do korun stromů. Neodpovídej, ani když tě někdo zavolá jménem.
Divoký hon své jezdce nepohřbívá. Sbírá je.
A každou zimu vyráží znovu.
Když v hluku Divokého honu zaslechneš své jméno, mlč. Odpovědí mu jen ukážeš, koho má lovit.