Běsoháj III.: Jméno, které nemělo zaznít

Lidi v Běsoháji nepotkávám často. Ne proto, že by tu nebyli. Spíš proto, že sem nepatří. Ten den byl klidný. Až moc. Les voněl tak, jak má, vítr se jen lehce dotýkal větví a kroky tlumilo jehličí. Šla jsem pomalu, bez cíle. Věci se tu hledají jinak. Kocour šel se mnou.

Viděla jsem ho dřív, než on viděl mě. Stál mezi stromy, na místě, kde cesta většinou není. Vypadal jako někdo zvenku. Obyčejný. Usmál se na mě, jako by čekal, že udělám to samé. Neudělala jsem to. Zeptal se mě na jméno. Neodpověděla jsem. Chvíli čekal. Pak se usmál znovu. A řekl svoje.

Nahlas.

V tu chvíli se to změnilo. Jako by les na vteřinu zadržel dech. Les se stáhl. Ticho se prohloubilo. On si toho nevšiml. Mluvil dál. Ptal se na cestu. Na dům. Na to, jestli tu bydlím sama. Odpovídala jsem krátce. Bez jména. Kocour zpozorněl. Sedl si. Nepohnul se blíž. Díval se. Ne na něj. Spíš skrz něj.

Pak jsem si všimla první věci. Zeptal se znovu. Stejná slova. Stejný tón. Řekla jsem mu, že už se ptal. Chvíli na mě koukal. Pak přikývl. O zlomek později, než měl.

Udělala jsem krok dozadu. Kocour vstal. Tentokrát ne pomalu. Napjatě. Postavil se mezi nás. Blíž ke mně. On se zasmál. Krátce. Prázdně. Řekl, že je asi unavený. Přikývla jsem. Nevypadal. Spíš… jinak. Nevím přesně, kdy jsem se rozhodla odejít. Prostě jsem se otočila a kocour šel se mnou.

Když jsem se ohlédla, pořád tam stál. Na stejném místě. Nedíval se na mě. Díval se jinam. A pak — na okamžik — jako by se pohnul. Ne krokem. Posunem.

Jako by mezi dvěma okamžiky něco chybělo. Nezůstala jsem.

Od té doby se na jména neptám. A svoje neříkám.