Život v Běsoháji

Lidi v Běsoháji nepotkávám často. Ne proto, že by tu nebyli. Spíš proto, že sem nepatří. Ten den byl klidný. Až moc. Les voněl tak, jak má, vítr se jen lehce dotýkal větví a kroky tlumilo jehličí. Šla jsem pomalu, bez cíle. Věci se tu hledají jinak. Kocour šel se mnou. Viděla jsem ho dřív, než on viděl mě. Stál mezi stromy, na místě, kde cesta většinou není. Vypadal jako někdo zvenku. Obyčejný. Usmál se na mě, jako by čekal, že udělám to samé. Neudělala jsem to. Zeptal se mě na jméno. Neodpověděla jsem. Chvíli čekal. Pak se usmál znovu. A řekl svoje. Nahlas. V tu chvíli se to změnilo....

Žít v Běsoháji neznamená bydlet v lese. Znamená to nechat les, aby se ti pomalu, centimetr po centimetru, dostával pod kůži. Ten dům nepůsobí děsivě. Aspoň ne na první pohled. Působí unaveně, jako staré zvíře, které už dávno mělo zemřít a nechat se pohltit hlínou. Dřevo je tmavé, nasáklé vlhkostí tůní, a když po něm přejedu rukou, zůstane mi na prstech jemná černá stopa. Není to špína. Je to prach z věcí, které už dávno měly být zapomenuty. Dům drží pohromadě jen silou něčeho, co není vidět, ale co cítíš v každém kousku podlahy. V noci se budím bez důvodu Není to hluk, co mě vzbudí.Je to...

Existuje tajemný les, který na mapách nenajdeš. Staré mapy ho sice kdysi zakreslovaly, ale inkoust na nich časem vybledl — jako by se to místo samo bránilo být objeveno někým nepovolaným. Tím místem je Běsoháj. Není to jen kus krajiny se stromy. Je to prostor, kde se mlha drží při zemi jako živá bytost… a kde stíny pod větvemi dubů mají vlastní paměť. A právě tam, v šeru, které nikdy úplně neustoupí, stojí dům.   Dům, který srůstá s lesem Uprostřed lesa, tam, kde se větve prastarých dubů splétají do neproniknutelné klenby, stojí osamělý dům. Není postavený z cihel. Je srostlý s ...