Dnes lidé říkají, že bludičky jsou jen zapálený bažinný plyn. Metan. Chemie. Naši předkové ale věděli, že pravda je mnohem temnější. Staré farní kroniky a folklorní zápisy mluví o divých světlech nebo světlonoších. Podle reálných historických svědectví z venkova lidé věřili, že jde o duše násilně zemřelých, utonulých, nebo takzvaných nekřtěnců – dětí, které zemřely před křtem a jejichž duše zůstaly uvězněné mezi světy.
V lidech ta světla vyvolávala posvátnou hrůzu. Existovaly reálné zápisy o tom, že pokud pocestný na bludičku hvízdal nebo zaklel, světlo k němu okamžitě přiletělo a dotyčný buď uhořel, nebo zmizel v močálu. Jedinou historicky ověřenou obranou podle starých pověr bylo obrátit si kabát naruby, pomodlit se za jejich klid, nebo zachovat absolutní, hrobové ticho.
Protože v Běsoháji ta světla nemžikají náhodou. Loví. A moc dobře vědí, co tě donutí sejít z cesty.
Mlha ležela mezi stromy těžká a nehybná. Usazovala se v plicích jako studený popel a každý nádech byl o něco těžší než ten předchozí. V Běsoháji není noční chlad ostrý. Neštípe. Pomalu proniká pod kůži, do kostí, dokud čovjek nepřestane cítit vlastní prsty.
Cesta domů mizela ve tmě a les kolem působil jako mrtvá stěna bez konce. Chtěla jsem jediné — dostat se ke světlu mého domu, zavřít za sebou dveře a přestat poslouchat zvuky lesa, které po setmění nikdy úplně neutichnou.
A tehdy jsem to uviděla.
Mezi černými olšemi, jen pár kroků od cesty, prosvítalo světlo. Malé, žluté, teplé. Přesně takové, jaké nechávám doma za oknem, když se vracím pozdě. V mlze působilo téměř lidsky. Známě. Bezpečně. Moje mysl se ho chytila okamžitě.
Udělala jsem krok směrem k němu.
V tu chvíli kocour ztuhl.
A zasyčel.
Nebyl to obyčejný zvuk. Bylo v něm varování. Hluboké, hrdelní syčení se rozvibrovalo v tichu lesa tak nepřirozeně, až se mi sevřel žaludek. Srst na jeho hřbetě stála vzhůru a oči měl upřené přímo do té záře.
To mě probralo. Můj dům stál na opačné straně lesa. Za tím světlem nemohlo být okno. Nemohl tam být domov.
Zastavila jsem se. Ale to světlo ne. Skrze mlhu se pomalu pohnulo blíž.
A tehdy jsem pochopila, že nesvítí. Pulzuje. Jako něco živého.
Žlutý odstín najednou nevypadal hřejivě. Připomínal barvu staré kůže a mokrého masa ponechaného příliš dlouho ve vodě. Světlo viselo těsně nad hladinou tůně a pod ním se voda nehýbala správně. Z hlubiny pomalu stoupaly bubliny a pod hladinou se cosi táhlo bahnem. Dlouhé, tmavé prameny připomínající lidské vlasy zamotané do kořenů.
Bludička mě nelákala hlasem. Nepotřebovala to. Jen mi ukázala přesně to, co jsem chtěla vidět nejvíc. Bezpečí. Teplo. Cestu domů.
Stačil by ještě jeden krok. Jeden špatný pohyb ve tmě a skončila bych dole v té vodě, mezi nimi.
Pomalu jsem ustoupila. Kocour se nepohnul, dokud jsem znovu nestála na pevné cestě. Teprve potom couvl za mnou, ale oči z té záře nespustil ani na vteřinu.
A pak světlo zhaslo. Ne pomalu. Okamžitě.
Jako když něco zavře oči.
Myslela jsem, že je konec. Jenže o pár metrů dál nad bažinou se rozsvítilo další. Pak třetí. Pak čtvrté.
Tiché. Čekající.
„Pokud sejdeš z cesty za jejím světlem, domů už se nikdy nevrátíš.“