Klekání kdysi nebylo jen zvonění k večerní modlitbě. Pro lidi na venkově to byla hranice. Poslední varování, že den skončil a svět venku už nepatří lidem. Po posledním úderu se zavíraly okenice, zhasínaly svíce u dveří a děti se stahovaly od prahů, jako by samotná tma měla ruce.
V okolí Běsoháje se neříkalo „dej si pozor na tmu“. Říkalo se: „Buď doma před klekáním.“
Protože po posledním úderu chodila ona.
Ne ta pohádková babizna, kterou později vymysleli pro zlobivé děti. Skutečná Klekánice byla něco mnohem staršího. Vysoká, shrbená postava zahalená do těžké, vlhké róby, která páchla zetlelou hlínou a mokrým dřevem. V ruce nosila starou lucernu s matným světlem, které neosvětlovalo cestu — jen tváře těch, které si našla. A její obličej… lidé, kteří ho viděli, o něm mluvili jen šeptem.
Podzim roku 1876 byl u Běsoháje nezvykle chladný. Mlha se držela nízko nad zemí a les začínal už pár kroků za poslední chalupou. Anna stála u dveří, vítr se jen lehce dotýkal větví a kroky venku tlumilo jehličí. Její mladší bratr se ještě nevrátil z pastvy.
Pak to začalo.
Bum.
První úder zvonu z kostelní věže se rozlehl údolím. Zvuk byl těžký, kovový. Anna vyhlédla škvírou mezi prkny dveří. Na kraji cesty, hned tam, kde začínalo první jehličí Běsoháje a kde stály první, pokroucené, holé stromy, uviděla postavu.
Byla to prastará, shrbená žena v tmavé, tlející róbě. V její hubené, větvi podobné ruce se houpala starobylá lucerna a její matný svit osvětloval tvář, která byla hluboce vrásčitá, zlomyslná a zírala přímo na dům.
Bum.
Druhý úder. Lucerna na cestě byla najednou o deset kroků blíž k chalupě. Anna neviděla, že by stařena udělala jediný krok.
Posunula se.
Bum.
Třetí úder. Vzduch v místnosti ztěžkl. Srdce jí začalo tlouct až v čelisti. A pak uslyšela běh. Přes bláto se řítil její bratr. Plakal, nohy se mu bořily do studené hlíny, oči vytřeštěné hrůzou
Bum.
Čtvrtý úder. Ta shrbená stařena s lucernou stála hned za ním.
Bum.
Pátý úder. Pátý úder. Bratr byl u zápraží. Anna natáhla ruku, popadla ho za mokrý kabát a vtáhla ho dovnitř. Chlapec upadl na dřevěnou podlahu, lapal po dechu a strachem zvracel. Anna popadla těžkou kliku, aby zavřela.
Bum.
Šestý. Poslední úder.
Dveře se zastavily v půlce cesty. Něco je drželo zvenčí. Žádný velký tlak, jen nehybná síla. Přes škvíru ve dveřích, kde se postava zastavila, pronikl dovnitř matný, zlověstný svit prastaré lucerny. Osvětlil nepřirozeně dlouhé prsty, které byly suché, vrásčité, a nehty, co se zarývaly do dřeva.
A osvětlil i její tvář. Hluboké vrásky, zlomyslné, prastará oči plné radosti, že má kořist na dosah. Zapáchala zatuchlou hlínou a hnilotou.
Chalupa byla chráněná křížem na prahu. Ona jen čekala, až Anna udělá chybu a pustí kliku.
Zpoza dveří se ozval hlas. Nebyl to křik. Byl to tichý, přerušovaný, sýpavý smích, který zněl, jako když praská led na rybníce. Anna držela kliku celou svou vahou, oči zavřené, zuby zaťaté tak pevně, až jí v nich rezonoval vlastní tep.
A pak ticho. Zvon dozněl.
Stařena zmizela a dveře hlasitě zapadly do zámku.
Venku už nebylo nic. Jen tma, bláto a zápach hnijícího listí. Ale na dřevěných dveřích, těsně u kliky, zůstaly do rána vyškrábané tři hluboké rýhy. A stopa po prstech, které minuly svůj cíl jen o zlomek vteřiny.
Od té doby se v téhle chalupě okna po západu slunce neotevírají. A dveře se zamykají ještě před prvním úderem.
„Pokud tě první úder zvonu nezastihne za zamčenými dveřmi, tma kolem tebe ztěžkne. Ona už ví, kde jsi. A jde si pro tebe.“