Představa člověka, který na sebe dokáže vzít podobu vlka, je v Evropě doložena po staletí. Neexistoval však jeden jediný „původní vlkodlak“. Podoba těchto pověstí se měnila podle země, období i místních představ o magii, smrti a nebezpečných silách.
Také vlkodlak patří do českého lidového folkloru, i když se zde jeho příběhy nevyskytovaly tak často jako například v Polsku nebo na Slovensku. Samotné slovo vlkodlak se přitom v češtině výrazněji rozšířilo až v době národního obrození, kdy bylo převzato z jihoslovanského prostředí. Starší lidové představy o člověku měnícím se ve vlka však na našem území doložené jsou.
V evropských pověstech mohl být vlkodlak člověk, který se ve vlka proměnil působením kouzla, kletby nebo čarodějnictví. Jednotlivé tradice se ale výrazně lišily. Někde měla být proměna dobrovolná, jinde představovala trest nebo neštěstí, ze kterého se postižený nedokázal sám vysvobodit. S představami o vlkodlacích se postupně propojovala také víra v ďábla a čarodějnictví.
Právě v 16. a 17. století se obvinění z proměny ve vlka objevovala také před evropskými soudy. Zvlášť známé jsou případy z oblasti dnešní Francie a Pobaltí. Obvinění lidé byli podezíráni nejen z čarodějnictví, ale někdy také z vražd, útoků na děti nebo dobytek. Někteří byli odsouzeni k smrti, zatímco v jiných případech soudy začaly připouštět, že za údajným vlkodlactvím může stát duševní porucha.
Jedním z nejznámějších případů je Peter Stumpp z okolí německého Bedburgu, popravený roku 1589. Dobové tiskoviny ho líčily jako člověka, který uzavřel smlouvu s ďáblem a pomocí kouzelného opasku se proměňoval ve vlka. Připisovaly mu řadu vražd a dalších násilných činů.
Tady je ale nutné oddělit historii od legendy. O Stumppově procesu skutečně existují dobové zprávy a jeho poprava je doložená. Není však možné považovat všechny děsivé podrobnosti z tehdejších letáků za prokázané skutečnosti. Jeho přiznání bylo spojeno s mučením a pozdější anglická brožura z roku 1590 příběh výrazně rozvedla. Některé její detaily se navíc v německých dobových pramenech vůbec neobjevují.
První ovci našli koncem října.
Ležela na okraji pastviny, sotva několik kroků od lesa. Nebyla odtažená ani částečně sežraná. Něco jí pouze roztrhlo hrdlo a nechalo ji tam. Lidé z vesnice mluvili o vlkovi. Jan Křížek ne. Les znal celý život. Uměl rozeznat stopu psa od vlčí, věděl, jak šelma táhne kořist a kde se po útoku obvykle ztratí mezi stromy. Tohle bylo jiné.
Ve vlhké půdě kolem mrtvé ovce byly otisky velkých tlap. Vedly od Běsoháje přes louku až k tělu. Zpátky do lesa ale žádné nevedly. Jan obešel místo několikrát. Myslel si, že je přehlédl. Pak je našel. Několik metrů od mrtvého zvířete začínaly v blátě otisky bosých lidských nohou. Vedly přímo do Běsoháje. Nikomu o nich neřekl.
Druhý útok přišel o šest nocí později. Tentokrát zmizely dvě kozy. Jednu našli pod srázem, druhou vůbec. Psi odmítali jít po stopě. Kňučeli, stáhli ocasy mezi nohy a při pohledu k lesu se vraceli ke stavením. Po třetím útoku už lidé přestali pouštět děti ven po setmění. Začalo se mluvit o vlkodlakovi. Jan těm řečem nevěřil. Alespoň si to opakoval. Protože existovala jedna věc, o které nevěděl nikdo jiný. Každé ráno po útoku se probouzel unavenější. A pokaždé měl pod nehty hlínu.
Žil sám ve starém domě necelých dvě stě kroků od lesa. Jeho žena zemřela před několika lety a syn odešel za prací do města. Janovi samota nikdy nevadila. Až do té zimy. Začal se budit uprostřed noci. Někdy stál u otevřených dveří. Jindy seděl na podlaze v kuchyni a nevěděl, jak se tam dostal.
Jednou se probudil venku. Bosý. Stál za domem ve sněhu. Na sobě měl jen košili a kalhoty. Chodidla necítil zimou a na pravém předloktí měl dlouhou krvavou ránu. Vedle něj ležel mrtvý zajíc. Jan zůstal stát a díval se na něj. Zvíře nebylo roztrhané. Mělo rozdrcený krk. Jako by ho něco sevřelo příliš silně mezi čelistmi. Jan se podíval na své ruce. Pod nehty měl krev.
Toho dne poprvé zašel za farářem. Neřekl mu všechno. Jen se zeptal, jestli člověk může ve spánku udělat něco, na co si ráno nevzpomíná. Farář se na něj chvíli díval.
„Může.“
„A může dojít až do lesa?“
„Náměsíčný?“
Jan přikývl.
„Může.“
Janovi se ulevilo. Potom farář dodal:
„Ale většinou se nevrací s krví v ústech.“
Jan ztuhl. Farář sklopil oči k jeho košili. U límce zaschla tmavá skvrna. Jan odešel bez rozloučení.
Tu noc zamkl dveře. Pak přisunul před ně stůl. Okna zajistil dřevěnými kolíky a ke kotníku si přivázal řetěz, jehož druhý konec omotal kolem těžkého trámu ve zdi. Klíč od zámku hodil do kamen. Seděl na posteli a čekal. Venku foukal vítr. Nad Běsohájem visel měsíc, ale Jan se na něj nedíval. Nechtěl.
Kolem půlnoci se mu začaly třást ruce. Nejdřív si myslel, že je mu zima. Potom přišla bolest. Začala v zádech. Tupý tlak, který pomalu sílil, jako by se mu někdo snažil zevnitř roztáhnout žebra. Jan se chytil okraje postele.
„Ne.“
Kosti v prstech zapraskaly. Vykřikl. Řetěz u kotníku se napnul. Další hodinu si nepamatoval.
Ráno se probudil na podlaze. Řetěz byl přetržený. Dveře zůstaly zamčené. Okna zavřená. Jan seděl dlouho bez hnutí. Potom si všiml škrábanců na vnitřní straně dveří. Byly hluboké. Pět rovnoběžných rýh táhnoucích se od poloviny dveří až k podlaze. Jan k nim přiložil ruku. Prsty přesně zapadly mezi jednotlivé stopy.
Ve vesnici tu noc nic nezemřelo. To ho vyděsilo víc než všechny předchozí útoky. Protože to znamenalo, že to zůstalo uvnitř domu.
Další dny nevycházel. Jedl málo. Nespal téměř vůbec. Přes den byl pořád stejný člověk. Dokázal přemýšlet, mluvit, vzpomínat. Jenže něco se měnilo. Začal slyšet věci, které dřív neslyšel. Myš ve stodole. Srnu za potokem. Sousedova psa, který zavrčel pokaždé, když Jan prošel kolem plotu. Začal cítit krev. Stačilo, aby si někdo na návsi řízl do prstu, a Jan ten pach ucítil na několik desítek kroků. Přestal chodit mezi lidi.
Pak za ním přišla Marie. Byla to vdova ze sousedního statku. Znávali se od dětství. Přinesla mu bochník chleba.
„Vypadáš hrozně.“
„Jsem nemocný.“
„Tak zavoláme doktora.“
„Ne.“
Marie se zadívala na jeho ruce.
„Co se ti stalo?“
Jan je rychle schoval. Na hřbetech měl rány. Ne škrábance. Praskliny. Jako by se kůže nedokázala přizpůsobit něčemu, co rostlo pod ní.
„Běž domů.“
„Jane—“
„Běž.“
Marie se nepohnula. Jan zvedl oči. A v tu chvíli uslyšel její srdce. Pravidelné údery. Jeden. Druhý. Třetí. Najednou nevnímal nic jiného. Marie ustoupila.
„Co je?“
Jan stiskl čelisti tak silně, až ho zabolely zuby.
„Odejdi.“
Tentokrát poslechla. Jakmile za ní zapadly dveře, Jan se pozvracel.
Večer odešel do Běsoháje. Ne proto, že by chtěl. Protože věděl, že pokud zůstane ve vesnici, někdo zemře. Šel stále hlouběji, až přestal rozeznávat cestu. Minul místa, která znal od dětství, a pokračoval dál, kam se běžně nevydával ani za dne. Chtěl se od vesnice vzdálit natolik, aby už nemohl nikomu ublížit.
Když se setmělo, našel mezi kořeny starého buku mělkou prohlubeň a sedl si do ní zády ke kmeni. Říkal si, že tentokrát zůstane vzhůru. Že pozná okamžik, kdy se to začne dít. Les pomalu ztichl. Jan zavřel oči jen na okamžik.
Bolest přišla krátce po půlnoci. Tentokrát ji ucítil dřív než obvykle. Začala v páteři a pomalu se rozlévala do ramen, paží a čelistí. Jan se zakousl do rukávu, aby nekřičel. Pak zaslechl prasknutí. Nevěděl, jestli pochází z lesa. Nebo z jeho vlastního těla. To byla poslední věc, kterou si pamatoval.
Ráno se probudil několik kilometrů od místa, kde usnul. Ležel tváří v mokrém listí. Košili měl roztrženou, chodidla rozedřená do krve a ruce celé od hlíny. Na prstech měl krev. Před ním vedla mezi stromy široká stopa. Jan ji sledoval.
Našel jelena. Velkého samce. Ležel mezi kapradím s roztrženým bokem. Ještě dýchal. Jan k němu pomalu přistoupil. Jelen otevřel oči. Začal sebou zmítat. Nebál se člověka. Bál se jeho.
Jan ustoupil. Pak se rozběhl zpátky k vesnici. Musel někomu říct pravdu.
Jenže když dorazil k prvním domům, zvonil kostelní zvon. Lidé stáli před stavením Marie. Jan zpomalil. Nikdo si ho nejdřív nevšiml. Potom se jeden muž otočil.
„Jane.“
Něco v jeho hlase přimělo ostatní, aby ustoupili. Na zemi před domem ležela přikrytá postava. Jan už věděl. Nemusel se ptát. Marie byla mrtvá. Našli ji ráno za stodolou. Hrdlo měla roztržené. Jan se podíval na své ruce. Krev pod nehty byla ještě čerstvá.
Utekl. Nečekal, až se ho začnou ptát. Běžel do lesa a nezastavil se, dokud ho nepálily plíce. Teprve u starého lomu padl na kolena. Nevěděl, jak dlouho tam seděl. Možná hodinu. Možná celý den. Potom za sebou uslyšel větvičku.
Jan se otočil. Mezi stromy stál jeho syn. Petr. Neviděli se téměř rok.
„Tati?“
Jan vstal.
„Co tady děláš?“
„Přijel jsem ráno. Řekli mi, co se stalo.“
„Neměl jsi sem chodit.“
Petr udělal krok blíž.
„Pojď domů.“
„Ne.“
„Tati.“
„Nevíš, co jsem udělal.“
Petr mlčel. Janovi začaly téct slzy.
„Já ji zabil.“
„Ne.“
„Mám její krev na rukou.“
Petr se podíval na jeho prsty. Pak zavrtěl hlavou.
„Marie nezemřela dnes v noci.“
Jan ztuhl.
„Co?“
„Našli ji dnes ráno. Ale doktor říkal, že byla mrtvá už od večera.“
Jan se nedokázal nadechnout.
„To není možné.“
Vždyť byl tehdy hluboko v Běsoháji.
Petr pokračoval:
„A nejsi první, kdo se v posledních týdnech probudil v lese.“
Jan se na něj podíval.
„Co tím myslíš?“
Petr pomalu sundal kabát. Na předloktích měl dlouhé, čerstvé škrábance. Pod nehty zaschlou krev. Jan ucítil, jak mu tuhne celé tělo. Petr se pousmál. Nebyl to jeho obvyklý úsměv.
„Myslel sis, že jsi jediný?“
Z lesa za ním se ozvalo zavrčení. Pak další. A další. Jan se podíval mezi stromy. Ve tmě se rozsvítily oči. Ne dva páry. Desítky.
Všechny ty útoky, zvuky a krev najednou zapadly do sebe. Nešlo o jednoho vlkodlaka. Běsoháj měl vlastní smečku.
Petr udělal krok k němu.
„Pojď.“
Jan ustoupil.
„Kam?“
Syn se podíval do hloubi Běsoháje.
„Domů.“
Od té zimy útoky na dobytek ustaly a Jan ani Petr se nikdy nevrátili. Lidé si časem zvykli říkat, že oba v Běsoháji zahynuli. Bylo snazší tomu věřit. Jenže za některých nocí se z lesa stále ozývá vytí. Začne hluboko mezi stromy, postupně se přibližuje a někdy utichne až těsně před prvními domy. Tehdy lidé zamykají dveře a čekají do rána. Protože to, co se vrací z Běsoháje, už nemusí být tím, co do něj kdysi odešlo.
„Ve stínu se skrývá vlk… a možná i tvůj příběh.“