Zapomeň na mořskou pannu s rybím ocasem. Rusalky patří především do východoslovanského folkloru a lidové představy o nich se podle oblasti lišily. Etnografické záznamy je popisují zpravidla v lidské podobě, často jako mladé ženy či dívky s dlouhými rozpuštěnými vlasy. Rybí ocas, známý z pozdějších vyobrazení, pro tradiční lidové představy charakteristický nebyl.
Rusalky nebyly spojovány pouze s vodou. Podle místních tradic se mohly objevovat také v lesích, na loukách, v polích nebo ve větvích stromů. V části východoslovanského folkloru byly chápány jako neklidné duše dívek a žen, které zemřely předčasně nebo tragicky. V ukrajinských tradicích se s nimi spojovaly například také utopené dívky či nepokřtěné zemřelé děti.
Zvláštní nebezpečí jim bylo připisováno v období kolem letnic, během takzvaného rusalského týdne. Tehdy měly opouštět svá obvyklá místa, pohybovat se krajinou, zpívat a tančit. Podle některých pověstí lákaly lidi k sobě a své oběti dokázaly lechtat až k smrti.
Zároveň však nebyly pouze ničivými přízraky. V některých tradicích souvisely také s vegetací a růstem obilí – jejich tanec měl například podporovat růst žita.
Rusalka tak v lidových představách stála zvláštním způsobem mezi světem mrtvých a každoročním návratem života do krajiny.
Poprvé ji Daniel uviděl v červnu, když se vracel přes louky domů. Stála mezi vysokou trávou několik kroků od rybníka. Bosá, v tenkých světlých šatech, s dlouhými vlasy slepenými kolem ramen, jako by právě vyšla z vody. Přesto pod jejíma nohama nebyla tráva mokrá. Daniel zpomalil. V okolí znal téměř každého, ale tuhle ženu nikdy předtím neviděl.
„Ztratila jste se?“
Podívala se na něj, jako by otázce nerozuměla.
„Ne.“
„Bydlíte někde poblíž?“
Žena se otočila k rybníku.
„Kdysi.“
Daniel se pousmál. Myslel si, že si z něj dělá legraci. Zeptal se na její jméno, ale ona chvíli mlčela.
„Eliška.“
Pak odešla směrem k vodě. Daniel očekával, že obejde rákosí a zmizí po cestě vedoucí na druhý břeh. Místo toho vstoupila mezi vysoké stvoly. Už ji neviděl vyjít.
Druhý večer tam byla znovu. Seděla pod vrbou a prsty pročesávala dlouhé vlasy. Daniel si tentokrát sedl několik kroků od ní. Mluvili dlouho. Vlastně většinou mluvil on. Eliška se ptala na podivné věci. Jak voní chléb, když se vytáhne z pece. Jestli člověk slyší déšť, když spí pod střechou. Jaké je probudit se a vědět, že někdo leží ve vedlejší místnosti. Daniel se jí jednou zasmál.
„Vy se ptáte, jako byste nikdy nebydlela v domě.“
Eliška se neusmála.
„Už je to dlouho.“
Začal za ní chodit každý večer. Nikomu o ní neřekl. Zpočátku proto, že nebylo co vyprávět. Později proto, že měl zvláštní pocit, že by vyslovením jejího jména před někým jiným něco pokazil. Eliška nikdy nepřišla do vsi. Nikdy se s ním nesetkala před západem slunce a odmítala odejít dál než k posledním stromům u rybníka. Daniel jí několikrát nabídl, že ji doprovodí domů. Pokaždé odpověděla stejně.
„Domů mě doprovodit nemůžeš.“
Přesto si na sebe zvykli. Daniel jí nosil jablka, jednou kus medového koláče. Eliška ochutnala malé sousto a dlouho ho držela v ústech, jako by se snažila zapamatovat si jeho chuť. Když se jí zeptal, proč se na něj tak dívá, řekla prostě:
„Protože jednou zapomenu.“
Daniel tomu tehdy nerozuměl. Jednoho večera ji vzal za ruku. Byla studená. Ne chladná od večerního vzduchu. Studená jako voda ze studny. Eliška ruku okamžitě stáhla.
„To nedělej.“
„Proč?“
„Protože potom budeš chtít znovu.“
Měla pravdu.
Za několik dní Eliška nepřišla. Daniel čekal pod vrbou až do noci. Druhý večer také. Třetí noc už nevydržel a obešel celý rybník. Volal její jméno, ale odpovídaly mu jen žáby a šustění rákosí. Ve vsi se nakonec zeptal staré ženy, která žila celý život nedaleko vody, jestli někdy neslyšela o dívce jménem Eliška.
Žena přestala krájet jablko.
„Jak vypadala?“
Daniel jí ji popsal. Stařena dlouho mlčela. Pak vstala a vytáhla ze zásuvky zažloutlý obrázek. Byla na něm mladá žena. Daniel ji poznal okamžitě.
„To je ona.“
Stařena obrázek rychle obrátila lícem ke stolu.
„Není.“
„Znám ji.“
„Tu znát nemůžeš.“
„Proč?“
Žena se na něj podívala.
„Protože Eliška se utopila dřív, než ses narodil.“
Elišku hledali před mnoha lety. Bylo jí devatenáct. Jednoho večera odešla k rybníku a nevrátila se. Šaty našli zachycené v rákosí. Tělo až po několika dnech. Daniel tomu nemohl uvěřil.
Eliška se vrátila téměř o rok později. Daniel na ni čekal. Nevěděl, jestli se vrátí. Přesto chodil k rybníku znovu a znovu, dokud jednoho červnového večera neuviděl mezi stromy světlé šaty. Rozběhl se k ní.
„Eliško.“
Žena se otočila. Dívala se na něj bez jediného náznaku poznání.
„Kdo jsi?“
Daniel se zastavil. Myslel si, že žertuje.
„To jsem já.“
Eliška jen zavrtěla hlavou. Nevzpomínala si na koláč. Na večery pod vrbou. Na jejich rozhovory. Ani na okamžik, kdy ji poprvé vzal za ruku. Daniel jí všechno vyprávěl. Poslouchala. Když skončil, dotkla se jeho tváře.
„Je mi líto.“
„Vzpomeneš si.“
„Nevzpomenu.“
„Jak to můžeš vědět?“
Eliška se podívala k vodě.
„Protože si nepamatuju ani to, kým jsem byla předtím.“
Daniel se jí zeptal, proč se tedy pořád jmenuje Eliška. Dlouho neodpověděla.
„Protože mi tak říkají živí.“
Přesto začal znovu. Vyprávěl jí stejné příběhy. Přinesl jí stejné jablko. Znovu jí ukázal místo pod vrbou, kde spolu sedávali. A Eliška se do něj zamilovala podruhé. Možná jinak. Ale zamilovala.
Když nastal poslední večer, seděli spolu u vody a Daniel už věděl, co přijde.
„Zítra mě zase nebudeš znát.“
Eliška sklopila oči.
„Ne.“
„Tak půjdu s tebou.“
Poprvé za celou dobu vypadala vyděšeně.
„Ne.“
„Nechci začínat každý rok znovu.“
„Danieli, neposlouchej mě, až budu ve vodě.“
„Co?“
Pevně ho chytila za ruku.
„Ať uslyšíš cokoliv. Ať ti řeknu cokoliv. Nevstupuj za mnou.“
„Proč?“
Eliška se na něj podívala.
„Protože tam dole už tě nebudu milovat.“
Krátce před úsvitem odešla. Daniel ji sledoval, jak vstupuje do rybníka. Voda jí vystoupala ke kolenům, k pasu, k ramenům. Pak zmizela. Daniel zůstal na břehu. A čekal.
Z vody se ozval její hlas.
„Danieli.“
Zavřel oči.
„Pojď za mnou.“
Mlčel. Hlas se ozval znovu. Tentokrát blíž.
„Prosím.“
Daniel zatnul ruce v pěst. Potom uslyšel pláč. Eliščin pláč.
„Je tu tma.“
Daniel otevřel oči. Několik metrů od břehu viděl její hlavu nad hladinou.
„Nechci tu být sama.“
Věděl, co mu řekla. Věděl, že nesmí. Pak Eliška natáhla ruku.
A Daniel vstoupil do vody.
Nejdřív jen po kotníky. Potom po kolena. Eliška se usmívala. Daniel pokračoval. Když měl vodu u pasu, všiml si, že její výraz je jiný. Prázdný.
„Eliško?“
Naklonila hlavu. Jako by to jméno slyšela poprvé. Daniel se zastavil. Pod hladinou ho něco sevřelo kolem nohy. Chtěl ustoupit, ale druhá ruka ho chytila za zápěstí. Eliška byla najednou před ním. Příliš blízko. Její prsty se mu zabořily do ramen.
Daniel pochopil. Už si nevzpomínala. Začal se bránit. Eliška ho stáhla pod hladinu. Studená voda mu naplnila ústa. Kopal, škrábal, snažil se dostat nahoru, ale její ruce byly silnější, než mohly být ruce devatenáctileté dívky.
Pak se jejich oči setkaly. A něco v její tváři se změnilo. Eliška ztuhla. Poznala ho. Daniel to viděl. Na jediný okamžik. Její prsty povolily. Pokusila se ho vytlačit vzhůru.
Bylo pozdě.
Daniel už nedýchal.
Eliška ho držela pod hladinou a v jejím pohledu už nebyla prázdnota. Poznala ho. Vzpomněla si na večery pod vrbou, na jeho hlas, na všechno, co se jí během jediného okamžiku vrátilo právě ve chvíli, kdy už ho nemohla zachránit. Její ruce ho sevřely naposledy, tentokrát ne proto, aby ho stáhly hlouběji, ale jako by ho nechtěla pustit.
Danielovo tělo našli o tři dny později v rákosí nedaleko staré vrby. Elišku už potom nikdo neviděl. Jen za některých červnových nocí se od rybníka ozývá ženský pláč, který utichne teprve s prvními paprsky rána.
Lidé z okolí Běsoháje proto říkají, že ne každá rusalka láká člověka do vody proto, že touží po jeho smrti.
Některé si jen příliš pozdě vzpomenou, koho stáhly pod hladinu...