Polednice je démonická ženská bytost známá ze slovanských lidových pověstí a představ, neodmyslitelně spojená s pravým polednem, rozpálenými poli a dobou žní. Právě poledne patřilo v lidové tradici k mezním okamžikům dne, kterým byla přisuzována zvláštní moc. Kdo mohl, měl v největším žáru přerušit práci a odejít z pole.
Představy o její podobě se kraj od kraje lišily. V českém prostředí byla popisována jako světlá či bílá ženská postava, ale také jako stará žena. Na Moravě se objevovaly mnohem děsivější představy o stařeně v bílém oděvu s rozcuchanými vlasy a znetvořenou tváří. V polských a lužickosrbských pověstech mohla mít podobu vysoké ženy v bílých šatech a někdy nosila srp.
Nebezpečná byla především těm, které zastihla pracovat na poli v poledne. Podle různých tradic člověka pronásledovala, kladla mu otázky, nutila jej dlouho rozmlouvat nebo na něj sesílala nemoc či smrt. Obávaná byla také jako bytost, která mohla odnést dítě ponechané o samotě v poli.
Její známá podoba z Erbenovy Kytice proto není původem celé pověsti. Karel Jaromír Erben využil již existující lidovou představu a převedl ji do své balady Polednice. Samotná bytost měla v různých slovanských krajích mnoho podob a jednotlivá vyprávění se od sebe značně lišila.
Možná právě v tom spočívá její původní síla. V poledním žáru hrozilo lidem pracujícím na polích skutečné vyčerpání a kolaps. Lidová představivost však dala nebezpečné hodině také tvář.
A když člověk přeslechl varování a zůstal mezi klasy příliš dlouho, mohl tam potkat ji...
Léto toho roku přišlo brzy. Déšť se vesnicím kolem Běsoháje vyhýbal celé týdny a zem popraskala tak hluboko, že do některých puklin šlo zasunout prsty. Tráva zežloutla, potok pod lesem zeslábl na úzký pramínek a obilí na polích dozrávalo rychleji, než byli lidé zvyklí.
Žně proto začaly dřív.
Vstávalo se ještě za tmy. Dokud bylo ráno chladné, práce šla rychle. Muži sekali obilí, ženy vázaly snopy a děti je odnášely ke krajům polí.
Jenže když se slunce vyšplhalo vysoko, práce ustala.
Ne kvůli únavě.
Kvůli poledni.
Staří lidé říkávali, že jakmile se z kostela ozve polední zvon, musí srp i kosa zůstat ležet tam, kde právě jsou.
Člověk má sejít z pole, napít se a ukrýt se do stínu.
Protože mezi prvním a posledním úderem zvonu chodí mezi klasy ona.
Polednice.
Nikdo přesně nevěděl, jak vypadá. Jedni mluvili o mladé ženě v bílé košili, jiní o vysoké vyzáblé stařeně s tváří vysušenou sluncem. Někteří tvrdili, že nenosí nic než dlouhý srp.
Na jednom se ale shodovali všichni.
Nikdy ji nespatří ten, kdo z pole odejde včas.
Matěj na Polednici nevěřil.
Bylo mu čtyřicet šest let, měl vlastní chalupu, dvě krávy a pole táhnoucí se od posledních domů téměř až k tmavému okraji Běsoháje. Celý život strávil prací na půdě a za ty roky viděl dost věcí, aby věděl, že člověka zabíjí nemoc, hlad nebo vlastní hloupost.
Ne ženská v obilí.
Toho dne sekal od časného rána.
Vedro přišlo nezvykle rychle. Už dopoledne měl košili přilepenou potem k zádům a dřevěné topůrko kosy mu klouzalo v dlaních.
„Dneska toho necháme dřív,“ zavolal na něj soused Jan, který pracoval na vedlejším poli.
Matěj se narovnal a otřel si předloktím čelo.
„Ještě kus.“
„Slunce už je nahoře.“
„Vidím.“
Jan se podíval k vesnici.
Nad střechami kostela se tetelil horký vzduch.
„Nech to na odpoledne.“
Matěj mávl rukou.
Před sebou měl poslední pruh obilí. Možná půl hodiny práce. Kdyby odešel teď, musel by se sem vracet jen kvůli několika desítkám snopů.
„Běž,“ zavolal. „Dohoním vás.“
Jan chvíli stál na mezi.
Pak si přehodil kosu přes rameno a odešel.
Ostatní už byli téměř u vesnice.
Matěj zůstal na poli sám.
První úder zvonu se rozlehl krajinou krátce nato.
Matěj se nezastavil.
Kosa projela stébly a obilí se sesunulo k zemi.
Druhý úder.
Další řádek.
Třetí.
Matěj se napřímil.
Najednou si uvědomil, jaké je ticho.
Celé dopoledne slyšel vrzání vozů, lidské hlasy, cvrčky a vítr procházející klasy.
Teď neslyšel nic.
Ani jediného ptáka.
Dokonce i obilí stálo nehybně.
Zvedl hlavu.
Nad polem nebyl jediný mrak.
Slunce viselo přímo nad ním a světlo bylo tak ostré, až musel přimhouřit oči.
Znovu se sklonil ke kose.
Tehdy ji poprvé zahlédl.
Stála asi sto kroků od něj.
Uprostřed nesklizeného obilí.
Matěj se zamračil.
Žena.
Hubená postava ve světlých šatech, které jí splývaly téměř až k zemi.
Neviděl jí do tváře.
„Hej!“
Postava se nepohnula.
Matěj položil kosu.
„Co tam děláte?“
Nic.
Jen stála mezi klasy.
Matěj si zastínil oči dlaní.
Mohla to být některá ze žen z vesnice. Třeba mu nesla vodu.
Pak si ale uvědomil jednu věc.
Obilí kolem ní se nehýbalo.
A přestože stála hluboko v poli, nevedla k ní žádná vyšlapaná cesta.
Matěj zaváhal.
Slunce mu tepalo do temene. V ústech měl sucho a jazyk se mu lepil k patru.
Potřeboval se napít.
Láhev nechal pod hrušní na druhém konci pole.
Sebral kosu a vydal se k ní.
Když po několika krocích znovu pohlédl mezi klasy, žena tam nebyla.
Matěj se zastavil.
„Blbnu z toho vedra.“
Pokračoval.
K hrušni to bylo sotva dvě stě kroků.
Ten den se ale zdála dál.
Matěj cítil každý nádech. Vzduch byl rozpálený a suchý, jako by dýchal přímo nad pecí.
Pot mu už nestékal po zádech.
To mu přišlo zvláštní.
Ještě před chvílí byl úplně promočený.
Teď měl kůži suchou.
Srdce mu tlouklo rychleji.
Udělalo se mu špatně.
Pak se ozval hlas.
„Kam jdeš?“
Matěj se prudce otočil.
Žena stála několik kroků za ním.
Tentokrát byla blíž.
Mnohem blíž.
Byla vysoká a nepřirozeně hubená. Bílé šaty měla zašlé od prachu a na hlavě světlý šátek stažený hluboko do čela.
Tvář jí zakrýval stín.
„Kdo jste?“
Žena neodpověděla.
„Co tu chcete?“
Naklonila hlavu.
„Proč nepracuješ?“
Matěj sevřel topůrko kosy.
„Je poledne.“
Pod šátkem se něco pohnulo.
Snad úsměv.
„A před chvílí nebylo?“
Matějovi přeběhl mráz po zádech.
Uprostřed toho vedra.
„Jděte domů.“
Otočil se a pokračoval směrem k hrušni.
Po několika krocích se podíval přes rameno.
Pole bylo prázdné.
Láhev ležela přesně tam, kde ji ráno nechal.
Matěj ji popadl.
Byla prázdná.
Nejdřív tomu nerozuměl.
Zatřásl s ní.
Ani kapka.
Přitom si byl jistý, že ráno přinesl plnou.
Zaklel a opřel se o strom.
Stín pod hrušní byl malý, sotva mu zakryl hlavu a ramena. Zavřel oči.
Stačí pár minut.
Jen si odpočine.
Pak půjde domů.
„Matěji.“
Otevřel oči.
Žena stála na druhé straně stromu.
Ani ji neslyšel přijít.
„Jak znáte moje jméno?“
Mlčela.
„Kdo jste?“
„Kolik ti ještě zbývá?“
Matěj cítil, jak se mu svírá žaludek.
„Čeho?“
Žena pomalu ukázala k poli.
Na poslední nesklizený pruh.
„Práce.“
„Do toho vám nic není.“
„Kolik?“
„Řekl jsem, běžte pryč.“
Žena se ani nepohnula.
„Kolik?“
Matěj se podíval k vesnici.
Střechy chalup viděl v dálce rozmazaně, jako by ležely pod vodou.
„Pár řádků.“
„Tak je dokonči.“
Matěj na ni chvíli hleděl.
Pak sevřel kosu.
„Jděte k čertu.“
Obešel strom a zamířil k vesnici.
Ušel sotva deset kroků.
Žena stála před ním.
Matěj se zastavil tak prudce, až málem upadl.
Nebylo možné, aby ho obešla.
„Tak je dokonči,“ zopakovala.
Tentokrát jí viděl do tváře.
A přál si, aby neviděl.
Nebyla stará.
Ani mladá.
Její kůže byla popraskaná jako hlína po týdnech sucha. Kolem úst měla hluboké rýhy a oči tak světlé, že v nich téměř nebyly zorničky.
Na čele ani na krku neměla jedinou kapku potu.
„Ne.“
Žena se usmála.
„Poledne ještě neskončilo.“
Matěj se rozběhl.
Nevěděl kam.
Jen pryč.
Klasy ho šlehaly přes ruce a obličej. Nohy se mu bořily do suché země a několikrát málem zakopl o vlastní kosu.
Vesnice se ale nepřibližovala.
Čím rychleji šel, tím dál se zdála být.
Začalo mu hučet v uších.
Srdce mu bilo nepravidelně.
Udělalo se mu před očima černo.
Musel se zastavit.
Opřel se o kosu a sklonil hlavu.
„Kolik?“
Hlas se ozval těsně za ním.
Matěj se neotočil.
„Nechte mě.“
„Kolik ti zbývá?“
„Nic.“
„Lžeš.“
Matěj zavřel oči.
„Nic.“
„Poslední řádek.“
Otevřel oči.
Stál přesně tam, odkud před chvílí utekl.
Před posledním pruhem obilí.
Hrušeň byla opět daleko.
Vesnice také.
A vedle jeho nohou ležely snopy, které sekal před polednem.
Matějovi se roztřásly ruce.
„Dokonči to.“
Začal sekat.
Jednou.
Podruhé.
Potřetí.
Kosa byla najednou těžká.
Paže ho neposlouchaly. Před očima mu tančily černé skvrny a v hlavě měl pocit, jako by mu někdo zarazil rozpálený hřeb.
Sekl znovu.
Žena šla vedle něj.
Pomalu.
Bosá.
Její chodidla se dotýkala suché půdy, ale nezůstávaly po nich stopy.
„Ještě.“
Matěj se rozmáchl.
„Ještě.“
Kolena se mu podlomila.
Kosa spadla.
Matěj zůstal klečet mezi stébly a lapal po vzduchu.
„Nemůžu.“
Žena se zastavila.
„Můžeš.“
„Vodu…“
„Až skončíš.“
Matěj natáhl ruku po kose.
Prsty ji ale nedokázaly sevřít.
Slunce nad ním zbělelo.
Celé pole se rozmazalo.
Žena si před něj dřepla.
Teď byla tak blízko, že cítil její dech.
Byl horký.
Suchý.
Páchl prachem a zralým obilím.
„Říkali ti, abys odešel.“
Matěj se pokusil odpovědět.
Z úst mu nevyšel hlas.
„Slyšel jsi zvon.“
Přikývl.
Žena se usmála.
„Tak proč jsi zůstal?“
Matěj otevřel ústa.
Tentokrát už nevydal ani zvuk.
Polednice vstala.
A nechala ho ležet na zemi.
Jan se na pole vrátil krátce po třetí hodině.
Matěje našel mezi posekaným obilím.
Ležel na zádech, jednu ruku nataženou k převrácené lahvi a oči měl otevřené do slunce.
Kosa ležela několik kroků od něj.
Poslední řádek nebyl dokončený.
Lidé z vesnice řekli, že ho zabilo vedro.
Že zůstal příliš dlouho na slunci. Málo pil. Přecenil síly.
A nejspíš měli pravdu.
Jen Jan tvrdil ještě jednu věc.
Když k Matějovi přicházel, viděl na konci pole někoho odcházet.
Ženu ve světlých šatech.
Kráčela pomalu mezi klasy směrem k Běsoháji.
Jan na ni zavolal.
Neotočila se.
Udělala ještě několik kroků a zmizela v obilí, které jí nesahalo ani po ramena.
Jan běžel za ní.
Nikoho nenašel.
Od toho léta už při poledním zvonění na polích kolem Běsoháje nikdo nezůstával.
Ani když zbýval jediný řádek.
Protože staří lidé dobře věděli, že polední zvon neříká, kolik je hodin.
Varuje tě, že máš odejít.
A pokud neposlechneš, ona sama se přijde zeptat proč...