Bažiny a močály měly ve východoslovanských lidových představách pověst nebezpečných a „nečistých“ míst. Ještě středověké prameny dokládají, že byly spojovány s nadpřirozenými silami – Novgorodská kormčaja ze 13. století například zmiňuje obětování „běsům, bažinám a studnám“. Nejde však o přímý doklad existence postavy jménem Bolotnik, pouze o starší představu močálu jako místa spojeného s nadpřirozenem.
Samotný bolotnik, болотник či болотяник je v pozdějších etnografických záznamech popisován jako duch nebo „hospodář“ močálu. V některých oblastech byl chápán jako samostatná bytost, jinde splýval s vodníkem nebo lesním duchem. Ukrajinský slovník Boryse Hrinčenka, založený mimo jiné na materiálech etnografa Pavla Čubynského z 19. století, vykládá bolotjanyka jednoduše jako „čerta žijícího v bažině“.
Ani jeho vzhled nebyl jednotný. Některá vyprávění ho líčila jako zarostlou či bahnem pokrytou lidskou postavu, jindy jako podivné stvoření s dlouhými pažemi. V dalších tradicích konkrétní podobu téměř neměl a důležitější bylo samotné nebezpečí močálu. Pozdější folklorní souhrny uvádějí například bytost pokrytou bahnem, řasami a dalšími nečistotami z vody, ale tyto detaily nebyly univerzální pro všechny oblasti.
Charakteristický je především motiv klamání pocestných. Bolotnik měl člověka zavést do hlubší části močálu, vystrašit ho neznámými zvuky nebo ho přimět sejít z bezpečné cesty. Etnografické záznamy z ukrajinského prostředí skutečně zachycují vyprávění o „bažinném čertu“, který se v mokřadu ukazuje lidem a varuje či ohrožuje ty, kteří se k němu přiblíží.
A některá místa si pamatují dlouho...
Tereza klečela na kraji Černé slati a svazovala ostřici, když se hladina mezi trsy trávy na okamžik uklidnila. Voda byla téměř černá, ale odrážela stromy za jejími zády. A mezi nimi stál někdo, kdo tam před chvílí nebyl. Vysoká shrbená postava, tak tmavá, že se její obrys téměř ztrácel mezi kmeny. Z ramen jí visely cáry mokrých rostlin a ruce měla nepřirozeně dlouhé, téměř až ke kolenům. Tereza prudce otočila hlavu. Za ní nebylo nic. Jen prázdný les. Znovu se podívala do vody. Postava tam stále stála. Tentokrát blíž. Tereza uskočila, pata jí sklouzla do měkkého břehu a pravá noha se propadla do vody. V tu chvíli ji něco sevřelo kolem kotníku. Nebylo to kořenem ani rákosím. Cítila jednotlivé prsty. Dlouhé, studené a pevné. Vykřikla, trhla nohou a sevření okamžitě povolilo. Z mokřadu se dostala sama. Když se ohlédla, hladina byla prázdná.
Doma si omyla nohy a teprve tehdy si toho všimla. Kolem pravého kotníku měla pět tmavých podlitin. Každá byla úzká a protáhlá, jako by ji někdo sevřel rukou. Tereza si namlouvala, že se udeřila o kořen, ale sama tomu nevěřila. Její matka kdysi vyprávěla, že mokřad někdy člověka pustí schválně.
„Když tě bažina nechá odejít, ještě to neznamená, že tě nechce,“ říkávala. „Někdy si jen potřebuje zapamatovat, koho si vybrala.“
Tereza tehdy podobné řeči nesnášela. Teď na ně nemohla přestat myslet. Podlitiny navíc nebledly. Ani po týdnu.
K Černé slati už nešla. Jenže Bolotnik nepřestal přicházet. Poprvé ho znovu spatřila ve vědru s vodou u stáje. Když se nad něj sklonila, neviděla za sebou dveře ani stěnu. V odrazu byl les. A mezi stromy stála stejná postava. Tentokrát tak daleko, že rozeznávala jen obrys hlavy a ramen. Vodu okamžitě vylila. O dva dny později ho zahlédla v dešťové kaluži před domem. Už nestál mezi stromy. Byl na kraji cesty. Pak v hrnci při vaření. V černé hladině studny. V tenké vrstvě vody na stole, když mladší dcera převrhla pohár. Pokaždé byl o něco blíž. Nikdy ho neviděla přímo. Jen ve vodě. A nikdy se nehýbal. Stál a díval se.
Tereza začala nádoby zakrývat. Po dešti nevycházela ven, dokud zem neoschla. Když se myla, nedívala se do vody. Dcery si toho všimly, ale ona jim nic nevysvětlovala. Starší Anna se jí jednou zeptala, proč pokaždé převrací vědra dnem vzhůru. Tereza jí řekla, že se v nich drží hmyz. Sama přitom cítila, jak ji těch pět tmavých otisků na kotníku pálí pokaždé, když někde zaslechne kapání. Nejhorší přišlo jednoho večera, když seděly všechny tři u stolu. Mladší Klára si nalila vodu a Tereza bezděčně pohlédla do jejího hrnku. Bolotnik tam byl. Jenže tentokrát nestál za ní. V odrazu stál těsně za Klárou. Jeho dlouhá ruka visela vedle dívčina ramene. Tereza vyrazila hrnek dítěti z ruky tak prudce, až se rozbil o podlahu.
Druhý den ráno našla Klára na kotníku tmavou skvrnu. Malou. Úzkou. Jedinou. Tereza na ni dlouho hleděla a pak si sedla na postel, protože jí podlomila kolena. Pět otisků na její vlastní noze najednou dávalo smysl. Nepustil ji. Označil si ji. A teď, když se k němu nevracela, začínal sahat po tom, co bylo její. Neměla žádný důkaz, žádné pravidlo, které by mohla přečíst v knize. Jen staré vyprávění, strach a jednu novou modřinu na noze dítěte. To jí stačilo.
Ještě toho odpoledne odvedla obě dcery ke své sestře do vedlejší vsi. Řekla, že potřebuje na pár dní odjet. Anna se jí dívala do očí příliš dlouho. Byla už dost stará na to, aby poznala lež.
„Vrátíš se?“ zeptala se.
Tereza jí upravila vlasy a přikývla.
„Vrátím.“
Klára ji objala kolem pasu. Tereza ji držela déle, než bylo potřeba. Potom se sklonila k její noze. Tmavá skvrna tam stále byla. Když odešla, neohlédla se. Věděla, že kdyby se podívala zpátky, možná by už nikam nedošla.
K Černé slati dorazila před soumrakem. Poprvé od onoho dne se zastavila na stejném místě, kde ji něco chytilo za kotník. Mokřad byl tichý. Žádný vítr, žádní ptáci, ani bzukot hmyzu.
„Přišla jsem,“ řekla.
Sundala boty a vstoupila do vody. Chlad jí okamžitě projel až do kostí. Udělala další krok. Bahno jí sevřelo chodidla, ale tentokrát se nesnažila vyprostit. Bolotnik zůstával bez hnutí. Tereza postupovala dál, dokud jí voda nesahala ke kolenům. Potom k pasu.
„Vezmi si mě,“ řekla tiše. Hlas se jí třásl. „Ale nech je být.“
Nic jí neodpověděl. Udělala ještě jeden krok. Pod hladinou ji něco sevřelo kolem zápěstí. Tentýž stisk, který si pamatovala z prvního dne. Jen tentokrát nepovolil. Tereza zavřela oči. Myslela na Annu. Na Kláru. Na to, jak ráno sedávaly u stolu a hádaly se o poslední kus chleba. Na jejich vlasy rozcuchané po spánku. Na Klářinu ruku kolem svého pasu. Pak ucítila další prsty kolem druhé ruky.
Nikdo nevěděl, jak Tereza zmizela. Ráno byla Černá slať stejně klidná jako vždycky a na břehu zůstaly jen její boty. U sestry se ve stejnou dobu probudila Klára a zavolala Annu. Tmavá skvrna na jejím kotníku byla pryč. Nebyla světlejší ani menší. Prostě zmizela. Teprve tehdy Anna pochopila, že se máma už nevrátí.
Po letech se Anna do Běsoháje vrátila. Byla už dospělá a o Černé slati nikdy nemluvila. Jednou ji ale zastihl déšť a na cestě před ní se vytvořila široká kaluž. Když ji chtěla překročit, něco ji přimělo podívat se dolů.
V temné hladině zahlédla odraz své matky. Poznala ji podle šatů, ve kterých tehdy odešla. Stála nehybně, se sklopenou hlavou.
Až potom si Anna všimla postavy za ní — vysoké, shrbené, s dlouhými pažemi a cáry mokrých rostlin na těle. Bolotnika nikdy neviděla, ale poznala ho z vyprávění od starých lidí ze vsi.
Stál těsně za její matkou.
Tereza pomalu zvedla ruku. Ne jako pozdrav, ale jako varování.
A tehdy pochopila, že Bolotnik si nepamatuje jen ty, které si vezme. Pamatuje si i ty, které nechá odejít..