Lešij je bytost známá především z ruského a východoslovanského folkloru. Jeho jméno lze přeložit jako „ten z lesa“ a v pověstech vystupuje jako pán divočiny, zvěře a všeho, co leží za hranicí lidských obydlí. Nebyl považován za boha všech Slovanů ani za jednoznačně zlého démona. Jeho podoba i povaha se lišily podle jednotlivých oblastí a vyprávění.
Dokázal chránit les a trestat ty, kteří v něm lovili nebo ničili bez rozmyslu. Zároveň však mohl být nebezpečný, náladový a krutý. Lidem mátl smysly, odváděl je z cest a nechával je bloudit v kruhu, přestože šli místy, která dobře znali. Stačilo, aby se stezka náhle změnila a známé stromy začaly vypadat cize.
Lešij neměl jedinou stálou podobu. Někdy se zjevoval jako vysoký muž, stařec nebo zvíře, jindy splynul s kmeny, větvemi a mlhou. Často ho nebylo vidět vůbec. Jeho přítomnost prozrazovalo pískání, smích, praskání větví nebo hlas, který se ozýval z hlubin lesa.
Podle pověstí dokázal napodobit i hlas člověka. Volal na pocestné jménem, plakal jako ztracené dítě nebo prosil o pomoc hlasem někoho blízkého. Kdo se za voláním vydal, kráčel stále hlouběji mezi stromy.
Lešij totiž nevolal proto, aby byl nalezen. Volal proto, aby ten, kdo jeho volání vyslyší, už nikdy nenašel cestu zpět…
Slunce už klesalo za kopce, když Bohuslav zjistil, že jeho dcera není doma.
Nejdřív ji hledal ve stodole, za chlévem a na zahradě. Potom seběhl k posledním chalupám a volal její jméno tak hlasitě, až ho v hrdle začalo pálit.
„Mileno!“
Nikdo mu neodpověděl.
Bohuslav zamířil k okraji vesnice, kde začínal Běsoháj. Milena věděla, že do něj nesmí. Rodiče jí to neustále opakovali. Směla si hrát na louce, sbírat květiny u cesty a dojít až k šedému balvanu nedaleko lesa. Do lesa však nikdy.
Do Běsoháje nechodili ani dospělí. Dřevo sbírali jinde, zvěř lovili na vzdálených stráních a děti strašili příběhy o těch, kteří mezi černými kmeny zaslechli své jméno a už se nikdy nevrátili.
Milena se těm zákazům často smála. Tentokrát ji však zvědavost zavedla dál, než měla.
„Musíme počkat na světlo,“ řekl jeden ze sousedů, kteří se mezitím seběhli u lesa.
Bohuslav se na něj nevěřícně podíval. „Je tam sama.“
„Jestli tam ještě vůbec je...“
Bohuslav ho chytil pod krkem. „Je tam moje dcera.“
Muž jen odvrátil pohled. Nikdo další se neozval.
Bohuslav si vzal lucernu, nůž a teplý kabát. Žena ho držela za paži, dokud se jí nevytrhl. Neohlédl se a vkročil do lesa.
Už po několika krocích přestal vidět světlo z louky. Stromy rostly těsně vedle sebe a jejich větve se nad jeho hlavou proplétaly tak hustě, že mezi nimi nebylo vidět nebe. Staré smrky a pokroucené buky vytvářely neproniknutelnou hradbu. Ze země vystupovaly kořeny připomínající zkroucené prsty a v mechu se držela studená, lepkavá mlha.
Bohuslav zvedl lucernu.
„Mileno!“
Jeho hlas okamžitě pohltila tma. Neozvala se žádná ozvěna. Žádný pták nevzlétl z větví, nikde nezašustilo zvíře. Bylo tam ticho, jaké nepatří živému místu.
Prodíral se hustým kapradím a odháněl větve, které se mu zachytávaly do kabátu jako drápy. Každých několik kroků se zastavil a zavolal.
Odpověď přišla až ve chvíli, kdy už sotva rozeznával směr, ze kterého přišel.
„Tatínku…“
Bohuslav ztuhl. Hlas byl slabý, roztřesený a přicházel zleva.
„Mileno! Zůstaň tam!“
Rozběhl se. Trní ho šlehalo do tváře a mokré kořeny podkluzovaly pod nohama. Milenin pláč se ozýval stále před ním, ale nepřibližoval se. Když Bohuslav zrychlil, hlas se vzdálil. Když se zastavil, zastavil se i pláč.
Po chvíli stromy náhle ustoupily.
Bohuslav vyšel na malou lesní mýtinu. Byla téměř dokonale kulatá. Nerostla na ní tráva ani kapradí. Jen černá, vlhká zem pokrytá vrstvou zetlelého listí, které páchlo hnilobou. Ze všech stran ji obklopovaly husté kmeny – v mihotavém světle lucerny vypadaly všechny stejně silné a stejně mrtvé.
Uprostřed mýtiny ležel rozpadlý pařez. Jinak tam nebylo nic.
„Mileno?“
„Tatínku…“
Tentokrát se hlas ozval přímo naproti němu. Za stromy.
Bohuslav přešel mýtinu a vstoupil zpátky do houští. Než pokračoval, vyryl nožem do nejbližšího kmene hluboký kříž.
Pak šel za hlasem.
„Je tu tma,“ vzlykala Milena.
„Už jdu!“
„Já se bojím...“
„Mluv na mě. Nepřestávej mluvit!“
Pláč naráz ustal.
Vpravo od něj zapraskala tlustá větev. Bohuslav prudce zvedl lucernu, ale mezi stromy viděl jen dlouhé řady kmenů, mlhu a nehybnou černotu.
„Mileno?“
„Tady.“
Hlas se ozval přímo za jeho zády.
Otočil se a vydal se zpět. Byl přesvědčený, že jde stejnou cestou, ale vlastní stopy nenašel. Vlhká půda pod jeho nohama zůstávala hladká, jako by na ni lidská noha nikdy nešlápla.
Za několik minut stromy znovu ustoupily.
Stál na stejné mýtině. Pařez ležel uprostřed. Černá zem byla čistá, bez jediného otisku.
A na stromě před ním byly vyryté tři čerstvé kříže.
Bohuslavovi se udělalo nevolno. Přísahal by, že se vrátil z opačné strany, přesto stál přímo před označeným kmenem.
Zhluboka se nadechl, vybral si jiný směr a do dalšího kmene vyryl nový kříž. Potom vyrazil rovně mezi stromy. Dávat pozor na hlas už nestačilo. Začal si všímat pokroucených kořenů a polámaných větví. U jednoho buku odlomil nízkou větev. Na zemi převrátil velký kámen světlou stranou vzhůru.
Šel dlouho. Milenin hlas se ozýval střídavě zprava a zleva. Jednou byl daleko, podruhé tak blízko, že Bohuslav čekal, až ucítí její ruce na svém kabátu.
Nikdy ji však nezahlédl.
„Tatínku, pospěš si.“
„Kde jsi?!“
„Tady.“
„Kde?!“
„Za tebou.“
Otočil se. Nikdo tam nebyl.
Když se podíval zpátky před sebe, stál opět na okraji mýtiny.
Na stromě nalevo byly tři kříže. Na stromě napravo další. O kus dál rostl buk s ulomenou větví a pod ním ležel převrácený kámen. Nevrátil se po své cestě. Obešel velký kus lesa, a přesto skončil na stejném místě. Celý les se kolem té mýtiny stáčel jako smyčka.
Bohuslav k sobě přitiskl nůž.
„Co jsi zač?!“ vykřikl do tmy.
Z hlubin lesa se ozval dětský smích.
„Tatínku, to jsem já,“ zašeptala Milena. Hlas přicházel ze stínu mezi stromy před ním. „Prosím...“
Bohuslav zvedl lucernu a udělal krok vpřed.
Tehdy to spatřil.
Mezi dvěma vzdálenými kmeny stála postava. Nejdřív si myslel, že je to jen vyvrácený strom. Byla však příliš vysoká a nepřirozeně hubená. Ramena měla skloněná k zemi, paže jí visely až pod kolena a z těla jí splývaly dlouhé cáry mechu a kůry. Tvář neměla. Místo ní zůstával pod větvemi jen hluboký, prázdný stín.
Postava se nepohnula. Přesto se Milenin hlas ozval přímo z té bytosti.
„Tatínku...“
Plamen v lucerně se zčernale zachvěl a zhasl.
Bohuslav vykřikl a vrhl se vpřed. Narazil ramenem do stromu, divoce máchal nožem do prázdna, ale čepel sekala jen do suchých větví. Když se mu křesadlem podařilo lucernu znovu zažehnout, postava byla pryč.
Na zemi nezůstala jediná stopa. Jen Milenin pláč, který se rychle vzdaloval do hloubi lesa.
Rozběhl se za ním. Přestal si značit cestu. Přestal vnímat čas. Prodíral se houštím, dokud mu větve neroztrhaly kabát a trny nerozřezaly obličej. Při jednom pádu si rozsekl koleno o ostrý kámen, ale bolest nevnímal.
Slyšel jen svou dceru.
Volala ho. Prosila ho, aby ji nenechával samotnou.
„Tatínku, on jde za mnou!“
„Utíkej ke mně!“
„Já tě nevidím!“
„Mluv na mě!“
„Tatínku…“
Hlas se náhle ozval z výšky. Přímo nad jeho hlavou.
Bohuslav zvedl oči. V korunách stromů se něco pohybovalo. Těžké větve se ohýbaly a praskaly, přestože bezvětří tlačilo k zemi lepkavý vzduch. Mezi smrky se na okamžik protáhl dlouhý, černý stín.
Les kolem něj se měnil v jedinou neprostupnou masu. Stromy mu krok za krokem zastupovaly cestu, kořeny vystupovaly z půdy těsně před jeho nohama a větve ho šlehaly do očí.
Pokaždé, když si myslel, že vyběhl ven, skončil znovu na mýtině.
Znovu a znovu.
Kříže na stromech přibývaly. Celá jeho cesta se obtáčela kolem toho jednoho místa jako oprátka, kterou se někdo pomalu chystal utáhnout.
Bohuslavovi docházely síly. Dýchal těžce, oděv měl nasáklý krví a studený pot mu stékal po zádech.
„Mileno!“ zavolal z posledních sil.
Z lesa mu odpověděly desítky mužských, ženských i dětských hlasů. Každý vyslovoval Milenino jméno trochu jinak. Některé se smály, jiné tiše plakaly, další šeptaly z těsné blízkosti, jako by se kolem mýtiny skrývaly celé zástupy lidí.
Bohuslav si přitiskl krvavé dlaně k uším. Hlasy však neustaly. Zněly přímo uvnitř jeho hlavy.
„Tatínku.“ „Tatínku.“ „Tatínku.“
Klesl na kolena. Nůž mu vypadl z ruky. Pokusil se zvednout, ale nohy ho neposlechly.
Milenin hlas se ozval přímo vedle jeho ucha.
„Proč jsi mě nechal jít samotnou?“
Bohuslav se neodvážil otočit. Něco dlouhého a studeného mu přejelo po zátylku.
„Já jsem tě nenechal,“ zašeptal.
Z temnoty zazněl hluboký smích.
Potom se k němu přidal i Bohuslavův vlastní hlas.
„Mileno!“ volal z lesa Bohuslavův hlas. Zněl přesně tak jako před hodinami na okraji vesnice – zoufalý, uštvaný a plný strachu. Les ho teď opakoval s dokonalou přesností, slovo od slova, nádech po nádechu.
Poslední, co Bohuslav ucítil, byly prsty svírající jeho kotník.
Pak ho tma stáhla k zemi...
Našli ho následujícího rána.
Ležel v mokré trávě těsně před první řadou stromů, přesně tam, kde Běsoháj začínal. Jako by ho tam les přes noc prostě vyvrhl.
Kabát měl na cucky, ruce pořezané do živého masa a chodidla sedřená na krev. V dlani pořád křečovitě svíral nůž.
Když otevřel oči, hleděl skrz lidi, jako by byli z mlhy. A když se ho žena se vzlykotem zeptala, kde je Milena, Bohuslav otvíral ústa, ale nevydal ani hlásku.