Zmej je mytická bytost doložená především v jihoslovanském folkloru. Jeho označení i podoba se v jednotlivých oblastech liší – v bulharštině se setkáme s názvem zmej, v srbštině především zmaj a ve východním Srbsku také zmej. Nešlo přitom o bytost s jedinou přesně danou podobou a vlastnostmi. Lidová vyprávění se podle kraje výrazně lišila.
V bulharských lidových představách byl Zmej popisován jako velká hadovitá či dračí bytost, často s křídly a šupinatým tělem. Dochované záznamy zároveň ukazují jeho silné spojení s hadem, ohněm a bleskem. Tyto představy byly v bulharském folkloru zaznamenávány ještě v 19. století a později se uchovaly především v pověstech, písních a dalších formách lidového vyprávění.
Zmej však nemusel být pouze nebezpečnou nestvůrou. V části bulharských, srbských a makedonských tradic mohl vystupovat jako ochránce určitého kraje nebo vesnice před ničivým počasím. Podle lidových představ bojoval s bytostmi, kterým byl připisován příchod krupobití a bouřkových mraků, a chránil tak pole a úrodu. Bouře, vítr, kroupy a blesky byly v těchto tradicích často vysvětlovány jako důsledek střetu nadpřirozených bytostí v oblacích.
Také jeho spojení s horami a podzemím má ve folkloru skutečný základ. Bulharské prameny zachycují pověsti o Zmejích obývajících hory, lesy, jeskyně, skalní dutiny a pukliny, ale také místa spojená s vodou. Dodnes se v Bulharsku dochovala řada místních názvů odkazujících právě na Zmeje – například jeskyně, skály, prameny nebo lokality označované jako „Zmejova díra“ či „Zmejův kámen“.
Historické prameny nám tedy neumožňují mluvit o jednom „pravém“ Zmejovi. Jde o soubor různých lidových představ, které se měnily podle místa i vyprávění. Opakovaně se v nich ale vracejí stejné motivy: hadovitá či dračí bytost, oheň a blesk, bouřkové počasí a sídlo ukryté v divoké krajině, často v horách nebo jeskyních.
Možná právě proto kolem něj nikdy nevznikl jediný příběh.
Někde byl tím, kdo bouři zaháněl.
Jinde tím, jehož příchod oznamoval hrom.
A někde stačilo příliš hluboko kopat, aby člověk zjistil, že hora nemusí být tak prázdná, jak se zdá...
Přemysl byl zkušený havíř a nebál se sejít ani tam, kam ostatní nechtěli. V podzemí strávil většinu života. Znal zvuk kamene těsně před tím, než povolí, věděl, kdy dřevo ve výdřevě jen pracuje a kdy už varuje před závalem. Na povídačky o tom, co údajně přebývá hluboko pod zemí, nikdy nedal.
Staří havíři se přitom jedné části hory vyhýbali.
Vedla k ní dávno nepoužívaná štola, jejíž vchod zarůstal mechem a kořeny. Nikdo už přesně nevěděl, proč byla opuštěná. Jedni mluvili o špatném kameni, jiní o závalu. Ti nejstarší jen říkávali, že některá místa je lepší nechat zavřená.
Přemysl se jim smál.
„Pověry ještě nikoho neuživily,“ říkával. „Ruda ano.“
Jednoho podzimního dne se do staré štoly vydal.
Chodba byla úzká a místy téměř zasypaná. Dřevěné podpěry dávno zetlely a pod botami mu křupal drobný kámen. Čím hlouběji postupoval, tím větší ticho ho obklopovalo. Neslyšel kapající vodu ani vzdálené praskání skály, které v podzemí obyčejně nikdy úplně neutichalo.
Pak objevil puklinu.
Byla sotva na šířku ruky a mizela hluboko ve skále. Z jejího nitra však sálalo teplo, přestože venku už několik nocí mrzlo.
Přemysl přiložil dlaň ke kameni.
Byl teplý.
Na stěně kolem pukliny se v mihotavém světle kahanu leskly tenké zlatavé žilky. Přejel po nich prstem.
V tu chvíli přestal myslet na varování ostatních.
Viděl jen rudu.
A bohatství, které mohlo ležet za několika lokty skály.
O svém nálezu nikomu neřekl.
Následujícího večera počkal, až ostatní odejdou, vzal kahan a krumpáč a do staré štoly se vrátil sám.
Puklina byla přesně tam, kde ji předchozího dne našel.
Jen se mu zdála širší.
Přemysl postavil kahan na zem a chvíli si skálu prohlížel. Pak k ní přiložil ucho.
Z druhé strany se ozývalo cosi hlubokého a nepravidelného.
Na okamžik zadržel dech.
Zvuk ustal.
Čekal.
Nic.
Pak zavrtěl hlavou.
Hora pracuje, pomyslel si.
Sevřel krumpáč a udeřil.
Rána se rozlehla chodbou a ze stropu se sesypal prach.
Udeřil podruhé.
Z pukliny se odlomil kus kamene a dopadl mu k nohám.
Pod ním se zlatavá žíla leskla ještě výrazněji.
Přemysl se rozmáchl potřetí.
V okamžiku, kdy železo dopadlo na skálu, se pod jeho nohama zachvěla zem.
Kahan poskočil.
Plamen se prudce stáhl a zase narovnal.
Přemysl zůstal stát s krumpáčem v rukou.
Z hlubin se ozvalo dunění.
Neznělo jako padající kámen.
Ani jako vzdálený zával.
Bylo pomalé a hluboké, jako by se někde daleko za stěnou pohnulo něco příliš těžkého.
Přemysl ustoupil.
Z pukliny vyrazil horký vzduch.
Ne obyčejné teplo skály.
Prudký závan, který mu udeřil do tváře a rozvířil prach po celé chodbě.
Plamen kahanu zhasl.
Ve štole se rozhostila tma.
Přemysl znehybněl.
Slyšel jen vlastní dech.
Pak něco zapraskalo.
Jednou.
Podruhé.
Zvuk přicházel z druhé strany pukliny.
Přemysl nahmatal rukou stěnu a pomalu začal couvat.
Ve tmě se ozvalo další zadunění.
Tentokrát blíž.
Následovalo dlouhé skřípění kamene o kámen.
Přemysl se zastavil.
Něco se tam pohnulo.
Nedokázal říct co.
Ani jak daleko.
Jen věděl, že před chvílí za puklinou nebylo nic, co by vydávalo takový zvuk.
Pak z ní znovu vyrazil horký vzduch.
Silnější než předtím.
Přemysl se otočil a rozběhl se chodbou zpátky.
Za ním se hora otřásla.
Jednou.
Pak znovu.
A potřetí tak silně, až se ze stropu začalo sypat kamení.
Nikdo už neví, jestli Přemysl tehdy doběhl až k ústí štoly.
Krátce před svítáním však lidé ve vsi spatřili nad horou podivnou rudou záři.
Nejdřív si mysleli, že za hřebenem hoří les.
Jenže nebylo vidět plameny ani kouř.
Červené světlo se rozlévalo po spodní straně mraků a na několik okamžiků zbarvilo celý hřeben do temně rudé.
Pak světlo zmizelo.
Nastalo ticho.
Takové, že lidé stojící před domy slyšeli vodu ve studni a dobytek neklidně přešlapující ve chlévech.
A potom udeřil první blesk.
Roztrhl oblohu přímo nad horou.
Za ním přišel druhý.
Třetí.
Během několika minut se nad vsí stáhla bouře, jakou nepamatovali ani nejstarší lidé.
Vítr rval šindele ze střech, lámal větve a vyvracel stromy. Déšť bil do oken tak silně, že nebylo slyšet vlastního slova. Blesky dopadaly do polí a okolních lesů jeden za druhým a s každým úderem se zachvěla zem.
Lidé zatloukali okenice a stahovali děti od oken.
Nikdo tu noc nespal.
Bouře ustala až k ránu.
Přemysl se nevrátil.
Ani toho dne.
Ani následujícího.
Nenašli ho nikdy.
Někteří říkali, že se ve staré štole musel utrhnout zával.
Jiní tvrdili, že skutečně našel zlato a zmizel dřív, než se o něm ostatní dozvěděli.
Staří havíři však o té noci nemluvili.
Do opuštěné části hory už nikdy nevstoupili.
Roky plynuly a Přemyslův příběh se pomalu měnil v jednu z těch pověstí, kterým mladí nevěří a staří je raději nevyprávějí po setmění.
Pak se rudá záře objevila znovu.
Jen na okamžik, jako by se hora nadechla.
A vzápětí se z hlubin ozvalo dunění, které neznělo jako nic přirozeného — spíš jako probuzení něčeho, co neměl nikdo z lidí nikdy slyšet.
První blesk udeřil ještě dřív, než se všichni stačili vrátit do domů.
Bouře trvala do rána.
A když skončila, na svazích hory zůstalo ticho, které se nikdo neodvážil narušit.
Od té doby se rudé světlo vrací jen zřídka. Ale hluboko v podzemí se dodnes ozývá tiché, pomalé skřípění kamene.
Jako by tam dole pořád cosi čekalo a nikdy úplně neodešlo.
Staří lidé pro to měli jediné jméno.
Zmej.