Smrt měla být koncem. Tělo se uložilo do rakve, hrob zasypala hlína a živí se vrátili domů. Jenže podle starých lidových představ existovali mrtví, kterým ani hrob nedokázal zabránit v návratu. Vycházeli v noci, navštěvovali své příbuzné, dusili spící a přinášeli do domů nemoc i smrt. Někteří se měli dokonce živit krví těch, kteří dosud žili.
V řadě slovanských lidových tradic byli podobní nebezpeční mrtví známí jako upíři, přestože jejich označení, podoba i vlastnosti se v jednotlivých krajích lišily. Měli daleko k elegantním, nesmrtelným mužům z pozdější literatury. Ve starých pověstech šlo především o mrtvé, kteří nedokázali zůstat ve svých hrobech a vraceli se škodit živým. Ne každý upír přitom musel přímo sát krev. Někteří podle vyprávění dusili spící, jiní své oběti trápili, připravovali o zdraví a nakonec i o život.
Víra v upíry přitom nebyla jen záležitostí vzdálených balkánských vesnic. Záznamy o mrtvých, kteří se údajně vraceli mezi živé, se dochovaly také z českých zemí.
Jedním z nejstarších písemně doložených vyprávění o podobných navrátilcích je příběh pastýře Myslaty, který měl v roce 1336 zemřít ve vsi Blov nedaleko Kadaně. Jeho případ zaznamenal středověký kronikář Neplach. Podle kroniky měl mrtvý pastýř každou noc vycházet z hrobu, obcházet okolní vesnice, děsit místní obyvatele a dokonce je rdousit. Když někoho v noci oslovil jménem, měl dotyčný do osmi dnů zemřít.
Vyděšení vesničané se jej údajně pokusili zastavit probodnutím kůlem, ale ani to nepomohlo. Nakonec se rozhodli jeho tělo vykopat a spálit. Kronika popisuje neobvykle nafouklou mrtvolu, která měla při přenášení na vůz dokonce pohybovat nohama, jako by byla stále naživu. Když ji položili na hranici a znovu probodli, údajně z ní vytrysklo velké množství krve. Teprve po spálení těla mělo všechno zlé ustat. Právě takové příběhy ukazují, jak hluboko byla v tehdejších lidech zakořeněná obava z mrtvých, kteří ani po pohřbu nenalezli klid.
Podobné obavy přetrvávaly po celá staletí. Na počátku 18. století vyšlo v Olomouci pojednání Magia posthuma právníka Karla Ferdinanda Schertze, jehož titulní list nese letopočet 1706. Spis se zabýval případy domnělého posmrtného škodění, zejména v českých zemích, a také otázkou, zda je přípustné podezřelé mrtvé vykopávat a ničit jejich těla. Nešlo přitom o potvrzení existence upírů, ale o snahu vypořádat se s obavami, které mezi lidmi podobná vyprávění vyvolávala.
O několik desetiletí později, v roce 1732, se podezření na upíry dostalo dokonce před habsburské vojenské úřady. Ve vesnici Medveđa na území dnešního Srbska vyšetřoval vojenský ranhojič Johann Flückinger zprávy o mrtvých, kteří měli vysávat krev živým. Při prohlídkách exhumovaných těl zaznamenal nálezy, které byly tehdy vykládány jako známky upírství. Mezi ně patřila například údajně čerstvá krev nebo neobvykle zachovalá těla. Jeho zpráva Visum et Repertum se dochovala dodnes v Rakouském státním archivu.
Historicky doložená je tedy víra v upíry, skutečné exhumace i zásahy proti údajným nemrtvým. Samotná existence upírů však prokázána nebyla. Mnohé děsivé nálezy dnes dokáže vysvětlit soudní lékařství. Při rozkladu se v těle hromadí plyny, které mohou způsobit jeho nafouknutí a vytlačovat z úst či nosu tmavé tekutiny připomínající krev. Vysychající a smršťující se kůže zase může vyvolat dojem, že mrtvému stále rostou vlasy nebo nehty.
Jenže pro člověka, který před několika týdny pohřbil svého souseda a nyní jej spatřil s tmavými skvrnami kolem úst, nebylo takové vysvětlení samozřejmé. Viděl mrtvého, který vypadal, jako by se právě nakrmil. A někdy stačil jediný podobný nález, aby se mezi lidmi rozšířil strach, že jejich mrtví v noci znovu vstávají.
Staří lidé říkávali, že nejhorší není potkat mrtvého na cestě.
Nejhorší je poznat podle kroků, kdo právě stojí za tvými dveřmi.
Podzim toho roku přišel do Běsoháje brzy. Už koncem září ležela v údolích mlha tak hustá, že z horních chalup nebylo vidět na kostelní věž. Cesty rozmokly, studny se naplnily dešťovou vodou a ze střech po celé noci odkapával déšť.
Na samotě pod lesem žila Anna s manželem Jakubem a sedmiletým synem Matějem. Jakub pracoval jako dřevorubec. Býval silný, málomluvný a domů se často vracel až za tmy. Anna jeho příchod poznala, ještě než otevřel dveře. Před třemi lety mu padající kmen poranil levou nohu a od té doby při chůzi lehce kulhal. Dva rychlé kroky. Třetí pomalejší. Tak chodil vždycky.
Jednoho říjnového rána odešel do lesa a už se nevrátil. Našli ho až druhý den nedaleko staré svážnice. Ležel pod převráceným kmenem, napůl zabořený v mokrém listí. Jeden z mužů, kteří ho vytahovali, později řekl, že Jakub musel zemřít rychle. Anna se na nic dalšího neptala.
Pohřbili ho za kostelem na kraji vsi. Hrobník zatloukl víko rakve, muži ji spustili do jámy a farář nad ní odříkal modlitbu. Matěj držel matku za ruku a celou dobu hleděl na hromadu čerstvé hlíny.
„Táta tam bude pořád?“ zeptal se cestou domů.
Anna přikývla.
„A nebude mu zima?“
„Nebude.“
Doufala, že je to pravda.
První noc po pohřbu téměř nespala. V domě bylo najednou příliš ticho. Chyběl zvuk Jakubových bot odložených u dveří, jeho kašel i vrzání postele, když se v noci obracel. Druhou noc usnula vyčerpáním. Třetí ji probudily kroky.
Nejdřív si myslela, že se jí to zdá. Ležela na boku, přikrývku přitaženou k bradě a poslouchala déšť za oknem. Pak se zvuk ozval znovu. Někdo přecházel po dvoře. Dva rychlé kroky. Třetí pomalejší. Anna otevřela oči. Kroky se zastavily před dveřmi. Nastalo ticho. Potom se ozvalo slabé zaklepání.
„Anno.“
Poznala ten hlas okamžitě. Zůstala ležet. Srdce jí bušilo tak silně, že sotva slyšela vlastní dech.
„Anno, otevři.“
Byl to Jakub. Jeho hlas však zněl zvláštně. Tišeji než obvykle, jako by mluvil přes něco, co měl v ústech. Anna se posadila.
„Kdo je tam?“
Venku něco zašustilo.
„Já.“
Pomalu spustila nohy na podlahu. Dřevo bylo ledové. Došla ke dveřím a natáhla ruku k závoře. Pak si vzpomněla na rakev. Na hřebíky zatloukané do víka. Na hlínu, kterou na ni házeli. Ruku stáhla.
„Jdi pryč.“
Za dveřmi se dlouho nic neozývalo. Potom Jakub promluvil znovu.
„Je mi zima.“
Anna si zakryla ústa, aby nevykřikla. Když konečně sebrala odvahu podívat se malým okénkem ven, dvůr byl prázdný. Jen u prahu zůstaly dvě hluboké stopy v blátě. Jedna byla o něco kratší než druhá.
Ráno o všem vyprávěla sousedce Bětě. Stará žena bydlela v posledním domě před lesem a znala Jakuba od dětství. Vyslechla Annu, aniž by ji přerušila.
„Možná se ti zdálo,“ řekla nakonec.
„Ty stopy tam pořád jsou.“
Běta chvíli hleděla do kamen.
„Tak je smaž.“
„Proč?“
Stařena se na ni konečně podívala.
„Ať neví, kudy chodil.“
Anna se chtěla zeptat, co tím myslí, ale Běta už vstávala. U dveří se ještě zastavila.
„A kdyby přišel znovu, neotvírej.“
Tu noc Anna nezhasla svíčku. Seděla u stolu až do půlnoci. Matěj spal za tenkou stěnou v malé světnici a venku se zvedal vítr. Větve jabloně narážely do střechy a staré trámy občas zapraskaly. Pak se ozvaly kroky. Zase ten stejný rytmus. Tentokrát se zastavily přímo pod oknem.
Anna seděla bez hnutí. Někdo se zvenčí opřel o okenní rám. Dřevo tiše zasténalo a po skle sjely dva prsty. Zašpinily ho tmavou, mokrou stopou.
„Anno.“
Nedívala se tím směrem.
„Mám žízeň.“
Hlas byl hlubší než předchozí noc.
„Jdi pryč,“ zašeptala.
„Jen trochu.“
Anna zavřela oči.
„Prosím.“
V tu chvíli se za jejími zády ozval Matějův hlas.
„Mami?“
Prudce se otočila. Syn stál ve dveřích světnice, bosý a rozespalý.
„Slyšel jsem tátu.“
Anna k němu okamžitě přistoupila.
„Vrať se do postele.“
„Ale on je venku.“
„Matěji, běž.“
Chlapec se podíval k oknu. A usmál se.
„Tati?“
Anna mu přitiskla dlaň na ústa. Venku něco prudce narazilo do skla. Matěj sebou trhl. Ozvalo se další bouchnutí. Pak škrábání, pomalé a vytrvalé, jako když někdo přejíždí nehty po dřevě. Anna syna odtáhla do světnice a zavřela dveře. Seděli spolu na posteli až do rána.
Když se rozednilo, našla pod oknem mrtvou slepici. Ležela na boku s hlavou podivně vyvrácenou dozadu. Peří kolem krku měla slepené tmavou krví. Anna ji zakopala za stodolou. Matěj se jí zeptal, co se stalo. Řekla mu, že ji chytila liška.
Další noc nikdo nepřišel. Ani tu následující. Anna začínala věřit, že to skončilo. Potom zemřela Běta.
Našli ji ráno v posteli. Dveře měla otevřené dokořán a v kamnech dávno vyhaslo. Soused, který ji objevil, tvrdil, že na polštáři zůstala tmavá skvrna. Když jí odhrnul límec noční košile, spatřil pod uchem dvě drobná poranění. Nikdo nedokázal vysvětlit, jak vznikla.
Ještě toho večera přišli k Anně tři muži. Byl mezi nimi hrobník, který Jakuba pohřbíval.
„Musíme se tě na něco zeptat,“ řekl.
Anna je pustila dovnitř. Muži zůstali stát u dveří.
„Něco jsi před pár dny vyprávěla Bětě.“
Anna mlčela.
„O Jakubovi.“
„To se mi jen něco zdálo.“
Hrobník se podíval na ostatní.
„To se teprve uvidí.“
Druhého dne otevřeli Jakubův hrob. Anna tam nechtěla jít. Nakonec ji však přesvědčili, aby se přišla podívat. Matěje nechala doma u ženy z horního konce vsi.
Na hřbitově stálo několik mužů s lopatami. Hlína byla těžká a promočená, na dně jámy se držela voda. Trvalo dlouho, než se dostali k rakvi. Hrobník odhrnul poslední vrstvu zeminy a klekl si.
„Podej mi páčidlo.“
Když nadzvedli víko, jeden z mužů zaklel. Druhý okamžitě ustoupil. Jakub ležel na zádech, přesně tak, jak ho pohřbili. Jenže nevypadal stejně. Tvář měl oteklou a podivně tmavou. Rty byly pootevřené a kolem úst mu ulpívala hustá, černohnědá tekutina. Košile se napínala přes nafouklé břicho.
Anna se rozplakala. Nebyla to tvář muže, kterého znala. Hrobník si klekl blíž a pozvedl mrtvému hlavu.
„Podívejte se na něj.“
Nikdo neodpověděl.
„Vždyť on je plný krve.“
Jeden z mužů se pokřižoval. Další začal ustupovat od hrobu.
„Musíme ho spálit,“ řekl hrobník.
Anna se pokusila protestovat. Byl to přece Jakub. Její manžel. Otec jejího dítěte. Ale muži už vytahovali tělo z rakve.
Na okraji lesa připravili hranici. Položili na ni mrtvého, přikryli jej suchými větvemi a zapálili. Anna stála opodál a dívala se, jak oheň pomalu zachvacuje dřevo. Zpočátku slyšela jen praskání. Potom se z hranice ozval hluboký, táhlý zvuk. Něco mezi zasténáním a výdechem.
Jeden z mužů upustil pochodeň. Hrobník zavolal, aby přinesli další dřevo. Anna už se nedívala. Když odcházela, měla pocit, že za sebou znovu slyší Jakubovy kroky. Dva rychlé. Třetí pomalejší. Ale když se otočila, za jejími zády zůstával jen kouř.
Následující dny byly klidné. Anna konečně spala celou noc. Matěj znovu začal chodit ven a muži ve vsi přestali před hospodou šeptat o mrtvých. Jenže chlapec se změnil.
Nejdřív si toho téměř nevšimla. Přestal si hrát s ostatními dětmi. Většinu dne proseděl u kamen a tvrdil, že je mu zima. Jídla se sotva dotkl. Když mu Anna připravila jeho oblíbenou polévku, odsunul misku stranou.
„Nemám hlad.“
„Musíš něco sníst.“
Zavrtěl hlavou.
V noci začal vstávat. Anna ho několikrát našla stát ve světnici u zavřených dveří. Jen tam nehybně stál, s rukama podél těla a očima upřenýma do tmy.
„Matěji?“
Chlapec se na ni podíval.
„Slyším tátu.“
Anna ho odvedla zpátky do postele.
„Tatínek už nepřijde.“
„Já vím.“
Řekl to tak klidně, až ji zamrazilo.
„Ale pořád mám žízeň.“
Anna si myslela, že dostal horečku. Druhý den ho prohlížela, přikládala mu ruku na čelo a nutila ho pít teplý čaj. Žádnou horečku neměl. Jen byl každý den bledší.
Jednoho večera si všimla drobného poranění na jeho krku. Dvou malých ran těsně pod pravým uchem.
„Kde ses poranil?“
Matěj si přejel prsty po krku.
„Nevím.“
Anna se zahleděla na místa, kde byla kůže narušená. Vzpomněla si na Bětu. Na mrtvou slepici. Na Jakubova ústa.
„Matěji.“
Chlapec zvedl oči.
„Byl jsi někdy v noci venku?“
Zavrtěl hlavou.
„Opravdu?“
Dlouho mlčel. Pak přikývl.
„Jen jednou.“
Anna ucítila, jak se jí sevřel žaludek.
„Kdy?“
„Když byl táta pod oknem.“
„Co jsi tam dělal?“
Matěj sklopil pohled.
„Chtěl mě vidět.“
Anna k němu pomalu natáhla ruku.
„A viděl tě?“
Chlapec přikývl.
„Říkal, že mu chybím.“
„A co ještě?“
Matěj chvíli přemýšlel.
„Že už mě nikdy neopustí.“
Anna se rozplakala.
Ten večer přirazila okenice, zamkla dveře a do kamen přiložila tolik dřeva, až se celá světnice prohřála. Matěje uložila do postele a zůstala sedět vedle něj. Dlouho ho pozorovala. Spal neklidně. Občas se zachvěl a tiše zasténal. Rty měl suché a popraskané.
Někdy po půlnoci se probudil. Otevřel oči a posadil se.
„Mami.“
Anna ho pohladila po vlasech.
„Co je?“
„Mám žízeň.“
Vstala a nalila mu vodu. Matěj se však na hrnek ani nepodíval.
„Nechceš vodu?“
Zavrtěl hlavou. Anna se posadila zpátky na kraj postele.
„Tak co chceš?“
Chlapec pomalu zvedl oči k jejímu obličeji. Dlouho ji pozoroval. Pak se podíval níž. Na její krk. Anna ucítila, jak jí po zádech přeběhl chlad.
„Matěji?“
Chlapec pootevřel ústa. Na okamžik v něm poznala Jakuba. Ne v obličeji. V tom zvláštním pohledu, kterým se na ni díval, když se vracel unavený z lesa a beze slova čekal, až mu připraví večeři. Jenže tohle nebyla únava. Byl to hlad.
Anna chtěla vstát. Matěj ji chytil za zápěstí. Jeho prsty byly ledové.
„Mami,“ zašeptal.
Přitáhl si její ruku blíž.
„Jen trochu.“
Anna vykřikla a pokusila se vytrhnout. Pozdě.
Zvenku se té noci neozvaly žádné kroky. Nikdo nezaklepal na dveře ani neškrábal na okenice. Když druhého dne přišli sousedé, našli chalupu zamčenou. Z komína se nekouřilo a na dvoře nebyly žádné stopy. Museli dveře vyrazit.
Anna ležela na podlaze vedle postele. Obličej měla obrácený ke stropu, oči otevřené. Pod hlavou se jí rozlévala tmavá skvrna. Matěj seděl v rohu místnosti. Měl ruce složené v klíně. Když k němu jeden z mužů přistoupil, chlapec zvedl hlavu.
„Kde je tvoje maminka?“
Matěj ukázal na podlahu. Muž se podíval na Annu, potom zpátky na něj.
„Co se jí stalo?“
Chlapec pokrčil rameny.
„Spala.“
Muž si všiml tmavých skvrn kolem jeho úst.
„A to máš od čeho?“
Matěj si pomalu olízl rty.
„Nevím.“
Hrobník, který stál ve dveřích, náhle zbledl. Matěj se na něj zadíval a lehce naklonil hlavu. Potom se pomalu zvedl ze židle a zamířil k němu. Hrobník ustupoval, dokud zády nenarazil do dveřního rámu.
„Kam jdeš?“ zeptal se chlapec tiše.
Hrobník neodpověděl. Matěj se usmál.
„Ale já mám pořád žízeň.“
„Hrob bývá posledním místem odpočinku. Pro některé mrtvé je však jen začátkem.“